Byla rozčilená. Přála si mít klid, aby se mohla věnovat svému milému. Hladit jej a tulit se k němu. Líbat ho a milovat se s ním.

     Nešlo to. Neustále vnímala přítomnost někoho třetího. Ať dělala, co dělala, stále zde byl. Schovali se do křoví, a přesto je našel. Vlezli za skálu, ale jako by stáli na poušti. Neustálý dohled a šmírování ji doháněl k nepříčetnosti.

     Hádala se s milým a měla sto chutí, rozejít se s ním. Nešlo to. Byli si souzeni a ona musela vše snášet dál.

     Zvedla hlavu a pozorovala jasnou oblohu. Barevní ptáci se honili v korunách stromů a křičeli své nadšení ze slunečného dne. Motýli poletovali kolem jejích dlouhých vlasů a jeden z nich, asi odvážnější sameček, jí občas sedl na rameno a laškovně roztahoval křídla. Skoro to vypadalo, že ji láká – sáhni si, pohlaď mě! Natáhla ruku, ovšem nádherný motýl se v naprosté tichosti vznesl nad její hlavu, udělal veliký oblouk a snesl se na rudý květ, který rostl asi dva metry od nich.

     Přitulila se svému milému v náručí a pohlédla mu do očí.

     „Tak co s ním uděláme?“ otázka, která visela ve vzduchu již delší dobu, byla náhle mezi nimi a skoro se dala chytit do prstů.

     „Co chceš dělat? Nemůžeme dělat vůbec nic. Už jsme se o tom bavili!“ zvýšil na chvilku hlas a hned ho rychle ztlumil, v obavě, že by je mohl zaslechnout.

     „Já už to nevydržím! Nevydržím!!!“ posadila se prudce a vzdorovitě proti němu vystrčila svou bradu.

     Být to za jiné situace, popadl by jí do náruče, odnesl za nedaleký strom a tam by se milovali až do západu slunce. Nyní se toho neodvažoval. Věděl, že je rozzlobená a obával se její reakce, proto mlčel. Pouze sklopil zrak.

     „No jistě. Nic neříkáš. Opět nic neříkáš!“ postavila se nad ním a ruce si založila v bok. Nedaleko se pasoucí laň zvedla hlavu a zastříhala ušima. Potom pomalu odkráčela dál do lesa, kde bude mít jistě mnohem více klidu.

    „Tak co k tomu řekneš? Je to nesnesitelné!!! N  e  s  n  e  s  i  t  e  l  n  é !!!! hláskovala nahlas, jakoby se domnívala, že jí nerozumí nebo neslyší.

     „Pšššt. On tě uslyší,“ snažil se ji potichu napomenout, bylo to však, jako když nalije olej do ohně.

     „No, jen ať si to poslechne! Už toho mám dost! Nechci zde být! Chci pryč. Slyšíš? Pryč!!!“ sedla si zpět do trávy a začala vzlykat.

     Vadil jí křik ptáků, modrá obloha bez mráčků, i šumění vysokých stromů a teplý vánek, který si neustále pohrával s jejími vlasy.

     Chtěl ji chytit kolem ramen, ale ona uhnula jeho paži. Potom se zadívala do dáli, jakoby na něco vzpomínala a zašeptala: „Prosím, chci pryč.“

     Mlčky seděli vedle sebe asi pět minut. Náhle se postavila a vykročila ven z lesa. Její krásná postava plula mezi vysokou trávou a vše ztichlo, aby nerušilo krásnou podívanou, kterou její ladná chůze představovala. Potom přidala do kroku a najednou začala utíkat. Běžela ze všech sil, v naději, že ji nedohoní.

     Rychle vyrazil za ní. Věděl, co chce udělat a musel jí to překazit. Neustále mu opakovala ten bláznivý nápad a on jí ho vyvracel. Musel utíkat, protože se nechal ukolébat pohledem na její krásné tělo, avšak začínal tušit, že tentokrát asi doběhne pozdě.

     Větvička trní ho šlehla do stehna a na nahé noze se objevila kapička krve, která pomalu stékala a vytvářela zasychající ornament na opálené kůži. Nevnímal to. Utíkal jako o život, ovšem již marně. Celý zadýchaný doběhl ke své milé a se slzou v oku jí sledoval.

     Stála pod košatým stromem a s úsměvem mu podávala nakouslé jablko.

     „Tak honem, Adame, kousni si také!“