Je zajímavé, jak v jednu chvíli máte vše a pak náhle můžete všechno ztratit……………..

Ironie osudu

„Víš, že tě moc miluji, chtěl bych, abys byla se mnou.“

„Nech toho. Víš, na čem jsme se domluvili. Já mám svého přítele. Řekla jsem, že se budeme stýkat, jen když přestaneš s těmi řečmi. Jsme jen kamarádi. Nic víc není a nebude! Budu muset už jít.“

" Vím, že musíš už měla jít, protože tě čeká ten tvůj!"

"Co máš zase proti němu? Co ti vadí?"

"Víš to moc dobře, vůbec se k tobě nehodí! "

"Já vím, co myslíš! Nebo-li ty by ses ke mně hodil lépe, že?"

"Udělal bych pro tebe všechno, všechno na světě! Víš, že tě miluji. Moc tě miluji."

"Nedělej mi to prosím těžší. Nemůžeš se takhle chovat. Promiň, raději jdu."

Vzala jsem si kabelku a šla pryč. Odcházela jsem s pocitem viny. U dveří jsem se ještě otočila. On mě miloval, ale já ne. Tedy něco jsem k němu cítila, ani jsem se v sobě pořádně nevyznala. Ale mám přítele, s kterým jsem už sedm let. Nemohu ho přeci opustit, to bych mu ublížila. Možná se bojím změny, mám z toho strach, ale je to tak určitě lepší. Vím, jak se trápí. Tolik se trápí, snad bych se s ním měla přestat vídat, abych mu neublížila ještě víc. Bylo by to tak nejlepší. Ještě dnes se za ním stavím, abych to ukončila.

            Pořád mi to vrtalo hlavou, myslela jsem na oba dva. Jsou tak rozdílní a oba zamilovaní do mě. S Michalem jsem sedm let, prožili jsme toho moc. Seznámení, dovolené, hádky a udobření. Klape nám to dobře, mám ho pořád ráda. Jenže David je jiný, je tak citlivý, udělal by pro mě cokoli. Znám ho dva roky. Je to báječný kluk, je hezký, pozorný, milý. Někdy na něj myslím, ale nic víc. Nech toho už! Nemohu je takhle porovnávat!Musím za Davidem zajít.

"Ahoj, můžu dál? Potřebuji s tebou mluvit."

"Jen pojď dál. Rád tě vidím. Víš přeci, že tady jsi vždy vítána."

" Jdu jen na chvilku. Je konec!"

"Ty jsi se rozešla s Michalem?"

"Ne, rozcházím se s tebou. Nesmíme se už vidět. Vidím, jak ti to ubližuje. Já už se na to nemohu dívat."

"Ne prosím, nedělej to. Už ti nebudu nic říkat, žádný, že tě miluji a tak. Prosím jen neodcházej."

"nemá to cenu."

"Má! Všechno má cenu, moc by mě to mrzelo. Nedělej to, prosím."

"Nemohu jinak, promiň."

Odcházela jsem ke dveřím, když mě chytil a políbil. Chvilku jsem ho nechala, ale pak jsem se rychle vzpamatovala. "Co to děláš? Zbláznil ses?!" Otevřela jsem dveře, práskla s nimi a vyběhla pryč. Utíkala jsem po schodech, jak nejrychleji jsem mohla. Tlouklo mi srdce. To se nemělo stát. Tohle ne. Šla jsem za Michalem, měli jsme jít na večeři.

"Ahoj miláčku" Objal mě. Já si hned vzpomněla na objetí Davida, rychle jsem se odtáhla. "Co se děje?" zeptal se mě Michal, zřejmě jsem ho překvapila. "Nic. Tak jdeme?" Jdeme, víš potřebuji ti něco říci. Necháme to až na večeři, tam budeme mít dost času si povídat." Usmál se a klidně mě chytil za ruku. Šli jsme si sednou ke stolu. Objednali jsme si výtečné těstoviny se sýrovou omáčkou a dezert. Byla jsem spokojená. Michal odešel na toaletu a já seděla u stolu. Přišla mi SMS od David PROMIŇ MI PROSÍM, UŽ TĚ NECHÁM BÝT. NEBUDU TI UBLIŽOVAT. ODJÍŽDÍM PRYČ, BUDE TO TAK NEJLEPŠÍ. UŽ SE NEUVIDÍME, SBOHEM.DAVID.

Vehnalo mi to slzy do obličeje. Je konec, myslela jsem, že se to nestane, ale vzalo mě to. Tekly mi slzy po tváři. Uviděla jsem Michala, jak se vrací ke stolu. Rychle jsem si utřela slzy, aby nic nepoznal. Nechtěla jsem, aby to věděl. Usmál se na mě. "Dnes ti to  moc sluší." Přinesli nám jídlo, začali jsme jíst. Po jídle, jsme se šli ještě projít. Mluvili jsme o všem možném, smáli se. Pohladil mě po vlasech, přitiskl k sobě a vášnivě líbal. Pak se však odtáhl."Víš, je těžké ti to říci. Jsi velmi krásná a inteligentní holka." "A copak mi chceš říci?" řekla jsem laškovně a postrčila ho." Jsme spolu dlouho a já vím, že nám to klape." "To vím taky, moc tě miluji." "Ne, to jsem nechtěl. Jsme spolu dlouho, jsi báječná…" "Tak to už řekni, do toho, já tě neukousnu." Smála jsem se. Měla jsem trochu upito a tak mi přišel legrační. "Myslím, že je čas na změnu. Je konec." "Ty jsi dnes vtipný." Smála jsem se tomu. "Já to myslím vážně. Víš poznal jsem někoho jiného." Najednou mi to nepřišlo už vtipné, začalo mi docházet, co mi říká. "Jak, že jsi někoho našel?Jak to myslíš?" "Jsme spolu sedm let, je čas na změnu. Takhle to chodí, nemůžeme spolu být věčně." "Kde jsi ji poznal? Jak jste spolu dlouho?" nemohla jsem se probrat z toho šoku, co se to děje? Zbláznil se on a nebo já? "Jsme spolu čtvrt roku, nechtěl jsem ti to říkat. Poznali jsme se v jednom klubu, byl jsem tak s klukama." "Tak ty jsi spal s ní i se mnou? To si ze mě děláš srandu? " "Hele, nedělej z toho scény. Je to těžké i pro mě." "Tak pro tebe je to těžké, jo? Chudáčku malej, nemám ti podat kapesník?" nemohla jsem tomu uvěřit. Otočila jsem se a utíkala pryč. Pryč od něj, pryč od všeho. Já se kvůli němu vzdala Davida, vzdala bych se všeho a on má jinou. Choval se hrozně. Bylo mi do pláče. Běžela jsem na podpatkách po dlažebních kostkách, vlály mi šaty a já plakala.