Když mě vidíte, řeknete si, blázen, co nás rozesměje. Když mě slyšíte, víte, že jste toho dokázali mnohem víc než já. Když se mnou mluvíte, zdá se, že toho znáte mnohem víc.

Ale něco Vám povím.

Jsem silnější než vy. I v nejslabších chvílích pořád stojím na zemi pevněji než vy. Stojím tu pro Vás.

Stojím tu, aby měl kdo mlčet, když vy potřebujete mluvit. Stojím tu, abych mohla říct ta hloupá slova „to se spraví“, když je potřebujete slyšet. Stojím tu jako divadlo, který umí odvést vaše myšlenky stvořený z těžkýho bahna, ve kterým se někdy topíte. Stojím tu jako bleskosvod toho, když se zlobíte a stojím tam i když se zdá, že ostatní už jste popálili.

Vy procházíte a máte pocit, že já stojím na jednom místě. Že jsem ta vrba, která stíní před sluncem všechny, protože je prostě vrbou a nedělá rozdíly a je pořád jen stromem.

Ale mýlíte se. Já se nepotřebuju hýbat, abych mohla být stejně dobrou jako vy. Mně stačí růst. Jen tak…do atmosféry. Poklidně, ale pevně. Nejsem víc než vy. Jsem jen jiná. V očích světa vy jste jedineční. Ale kdo čeká, až se setmí, až se ty světový oči nebudou dívat a vy se můžete nahrbit a přestat být dokonalí? Kdo?

Stojím tu ráda a stojím tu pro vás, dokud si toho ceníte. Ale chci, abyste pokaždé, když nade mnou mávnete rukou v jistotě, že tu budu stát i dál, věděli, že i vrby můžou prostě…odejít.

Řekněte, že jsem pyšná a že jsem nahraditelná a já vám řeknu ano. Jsem pyšná na to, že tu stojím, tak jak tu stojím a jen tak nějakej roztoč si na moji vrbovou kůru nepřijde. Jsem i nahraditelná a nejsem dokonalej strom. Ale to vrby většinou nebývají.

Bojím se tisíce věcí stejně jako vy, ale pořád jsem silnější o to víc, že s tím prostě žiju a rostu dál. Mám chvíle, kdy potřebuju já vás. Občas prostě chci, abyste věděli, že vrba si taky pořád vesele nežije. Ale dokážu to i sama. Umím si pomoct, umím se vypořádat se vším a dokážu se vypořádat i s tím, co bolí vás. Snažím se, abych vám dávala to, co jste schopni dát mi nazpátek i když to po vás málokdy žádám. Jenže někdy mi ten pitomej tepající šutr zavře oči, kde žije ta moje přebujelá hrdost a já vám dám víc než mi dokážete nebo můžete vrátit.

Ale já to po vás nechci zpátky, nechci nic za to. Jen zapomenu, že jsem vám to kdy dala. Je to tak pak lepší.

Kdysi jsem zaslechla, že ve vás nechávám otisk pouta, které vás omezuje. Někdy mám vztek, že se tváříte, jakoby to vrbový proutí byly těžký ocelový řetězy, který na vás věším. Mýlím se, já vím, snad, doufám… ale i kdyby to bylo pouto – proč vám to vadí? Vztah je pouto, který se jen tak nedá zahodit. Já se nedám jen tak zahodit.

Tohle bití do kláves není z hořkosti. Ty slova jsou psaný z odevzdanosti, kterou mi brní ruce, když tohle píšu. Chvějou se mi kolena, ale ta hrdost za mýma očima stojí v pozoru. Dokážete zranit mě, ten tepající šutr uprostřed mýho vrbovýho těla, ale té hrdosti se nikdo z vás nedokáže dotknout, ani s ní hnout. Snad někdo...ale já se nenechám. Připravte mě o tu hrdost a vrba přestane růst.
Vrba, jenž je otevřenou knihou, doufá, věří, že i rozumíte. Nechci to, nežádám to, ale přiznávám, že to potřebuju.