Nechci být prodavačem bot. Stačí mi pět minut ve velkoprodejně bot typu Baťa a začnu se cítit jako ryba na suchu po dávce heroinu. Točí se mi hlava, pálí mě oči, je mi strašné teplo a bolí mě břicho. Představa, že bych v takovém obchodě měl pracovat je tedy nesmyslná. Zvláštní je, že v žádném jiném obchodě takovéhle problémy nemám. Snad akorát v oblečení. Takže mám nejspíš alergii na textil a čeká mě šťastný život mezi nudisty….

     Nechci být doktorem. Ano, zachraňovat životy je velice vzrušující a určitě je v tom hodně romantiky a ta práce má nějaký smysl, ovšem to je jenom jedna stránka a já vidím i tu druhou, realističtější. Nechce se mi učit se tisícistránkové knihy psané v latině nazpaměť ani osahávat kýlu osmdesátiletého dědečka. Při pohledu na krev omdlívám, což by mi jako doktorovi asi taky dvakrát nepomohlo.

     Nechci být policistou. A to i přes to, že jsem jím chtěl být jako malý kluk. Zblblý četbou Conana Doyla, chtěl jsem být jako Sherlock Holmes. Plížit se ve tmě ulicemi starého Londýna, najít tělo neznámé ženy v osudové Temži a dohadovat se s mrazením v zádech, zda ty kroky v mlze za mnou patří Jacku Rozparovači nebo géniovi zločinu, profesoru Moriartymu. Pak jsem ale vystřízlivěl a s obrovským zklamaním dospěl k závěru, že současní kriminalisté asi sotva řeší záhadu baskervillského psa.

     Nechci být hasičem. Nemá cenu si nic nalhávat - nejsem udatný hrdina, co by pro spokojenost ostatních riskoval svůj vlastní život v plamenech. Myslím, že by se mi nelíbilo být seškvařený. A na takového hasiče, který by na hysterické nářky a prosby odpověděl: ,,No jo paní, že vám tam uhoří manžel to je sice hezký, ale to jste neměla usnout s cigárem v hubě,“ by asi nikdo nebyl zvědavý.

     Nechci být profesionálním sportovcem. Ne že by mi vadily pohledy miliónů lidí ve stadionu i u televizních obrazovek doslova po celém světě. Je to překvapivé, ale ani miliónový plat by mi zas až tak nevadil. Různé podplácení, dopingy a další podvody a podvůdky by sice nebyly příjemné, ovšem i to by se překouslo. A proč tedy nemůžu být sportovcem? Přemýšlejte, copak se může profesionálním sportovcem stát kluk se čtyřkami z tělocviku?

     Nevím, jestli se to dá nazvat povoláním, ale nikdy bych nemohl být knězem. Nevěřím a nechci věřit v Boha ani v nic podobného, čím by mě mohli ostatní lidé ovládat a hrát si se mnou jako s marionetou. Navíc, majíc na paměti Jana Husa, inkvizice, pálení čarodějnic a další kruté zločiny, nemám dobrý vztah ke katolické církvi. No a pak je tu taky ten celibát…

     Nemohl bych dělat stereotypní práci někde u pásu. Nemám totiž žádnou trpělivost a po prvním dnu u pásu bych se z toho buď zbláznil a nebo bych všechno zařízení továrny rozkopal. Myslím to vážně, i sestavovací papírové přílohy časopisu ABC skončí po několika marných pokusech v koši za neustálého nadávání.

     Nechci být učitelem v mateřské školce a na prvním stupni ZŠ. Stačilo mi párkrát navštívit mou matku v práci (dělá vychovatelku) a pomalu začínám mít při pohledu na malé dítě kopřivku. Člověk, který si sedmiletého prvňáčka představuje jako hodného roztomilého andílka pravděpodobně už hodně dlouho žádného takového žáčka neviděl. Ve skutečnosti jsou to malé protivné příšerky, kterým třikrát zopakujete, že KDO CHCE, ODEJDE SI TEĎ NA ZÁCHOD, a oni se k vám přišourají a zeptají se nevinným hláskem ,,Můžu jít prosím na záchod?“     

      V žádném případě bych nemohl být politikem. Nevím, jestli to je jenom moje představa, ale zdá se mi, že každý docela správný a příjemný člověk, jenž se dostane do politiky se okamžitě, pravděpodobně pod vlivem dojmu své moci, změní v namyšlené, tupé hovado, myslící jen a jen na svou kapsu. A je tu ještě jedna věc. Jako politik bych byl určitě zván do různých diskusních pořadů. A ačkoliv nejsem cholerik ani rváč, patrně bych nevydržel lhaní mého ,,protihráče“ lidem do očí a nejspíš bych mu vrazil jednu do zubů.

     Navážu na to, že bych nemohl být politikem a upřesním, že bych nemohl být komunistou. Nesnesl bych mít na rukou krev Milady Horákové a přibližně 80 milionů dalších a cítit se odpovědný za zničení kultury, umlčení chytrých lidí, za uranové doly, nesvobodu, nemožnost říci svůj názor, za okrádá… ehm, pardon, znárodňování podniků, za preferování flákačů před dříči a za další a další zločiny. Samozřejmě, že bych tím pádem nemohl být ani fašistou či nacistou.

    
     To byla povolání, která bych nikdy nemohl vykonávat. Jenom jimi jsem popsal celou stránku a to tu ještě nebyla řeč o vlastnostech, jaké bych nikdy nechtěl mít. Jenže to by byla další stránka. Mohl bych také psát, jak bych nechtěl skončit… A pak bych, s pomocí metafor a fantazie, mohl psát o neživých předmětech, kterými bych nemohl být. Další strana by mohla být popsána zvířaty a rostlinami, kterými bych nikdy nemohl a nechtěl být. Vlastně by se dala napsat celá kniha popsaná jen tím, čím bych nechtěl být. A tak přesto, že v zadání bylo napsáno něco ve stylu ,,Všichni mladé lidi nutí, aby si uvědomili, čím chtějí být, co chtějí dělat. Ale není jednodušší uvědomit si čím nechtějí být, co nechtějí dělat?“, musím oponovat a říct, že uvědomit si, čím vlastně nechci být, je mnohem těžší.