Dnes (jakožto dne 21.12.05) ve škole o první hodině, slohu, nám paní učitelka  zadala úkol napsat slohovou práci "čím nechci být". Já jsem to bral jako oddychovku na čtvrt-hodinku psaní, i když ze začátku mě trochu vrtalo hlavou, co napsat a vůbec co nechci být. Kdo nechce být popelářem? To jsem čekal, že napíše téměř každý a tak jsem se snažil zdržet svého pravidla, slovy naší učitelky: "Zkuste udělat něco originálního, pusťte se do práce."

Kuličkové pero, plnící pero a nebo klidně i obyčejná tužka. To jsou předměty, psací potřeby, kterými bych nechtěl být. Zkuste postupovat od začátku, od prvního roku, kdy mnoho dětí poprvé nastupují do školy, kdy jim ještě maminka přede dveřmi dá pusu na rozloučenou a potom dítě zanechá ve třídě. Tohle ještě není ten případ, ale jak jde čas dál, ve škole se mláďata učí číst a psát. K psaní potřebují tužku nebo pero, a když se náhodou začne nudit, začnou tihle nezodpovědní pacholci ničit, co jim příjde pod ruku. V lepším případě to bude okraj lavice, ale nikdo nedokáže s přesností určit, jestli si nevybere za svou oběť klacík, který zanechává stopy na papíře.

Pak jsou tu starší žáci, kteří si svůj majetek schválně neničí, ale naopak závidí výbavu penálu ostatním. Se zvoněním na přestávku si všechno rozkradou, později berou propisky jako směnný prostředek. Moc rozumu k tomu nepotřebují, maximálně aby chápali svůj vyšší cíl vlastnit co nejvíce barevných propisek.

Dospělejší, inteligentnější lidé však můžou konat s perem úkony umělecké, psát literaturu mnoha žánrů. (Já však píšu na klávesnici pozn.admina) Ovšem za předpokladu, že to nemá na hodinu slohu a ještě s hrubkami.

Možná perem básníka by nemuselo být špatné, ale projít si dlouhou cestu životem vašeho majitele zato nestojí. Navíc... každé pero jednou vyschne.