Byl večer, jako jeden z tisíců letních večerů. Kolem se v lehkém vánku vlnily letní květy a všude hluboko v nich se v tu chvíli odehrávaly milióny malých životů. Na obloze byly hvězdy. Některé malé, jiné hrdě svítily po celé krajině. Na to vše dohlížel velký skvrnitý měsíc. Byl úplněk. Vlahý vítr si lehce hrál s jeho vlasy a nedalekým šumějícím lesem... Jak dlouho tam seděl, to neví ani on sám... Podíval se na své ruce. Ty ruce byly hubené, stejně jako včera, se stejně velkými klouby, se stejnými jizvami a ránami... ...se stejným prstenem dávno zapomenuté lásky... Byl sám. Už dlouho snil o tom, že právě v tento den ujede někam daleko. Někam daleko ze svého života. Vezme s sebou jen pár nutných věcí, k tomu přibalí svoje představy a touhu po té jediné chvíli. Aniž by ji předem uměl nějak blíže definovat... ...jen ji prostě toužil prožít... Po těch dlouhých podzimech, kdy si vždycky s prvním sněhem vyčítal, že tento rok to zase nestihl, cítil, že se mu naplnila jeho dávná imaginární představa... Seděl na okraji lesa, díval se do letních květů, na hvězdy a pak jeho pohled opět skončil na jeho dlaních. Ale už to nebyly ty samé dlaně jako před lety. Byly vrásčité, svraštěné a staré... A už jen ty vystouplé klouby a ten starý prsten připomínaly jejich dávnou slávu.
...byl součástí toho všeho okolo...
Co dál? Nesněme o sobě, ale pro druhé! Ano, mám své sny. Toužím po oné imaginární chvíli, i když vím, že mi nikdy asi nic nepřinese. Ano, mám své sny. Ale bez druhého, jsou prázdné jako včerejší láhev červeného. Ano, mám své sny. Neporovnávejme sny ostatních s těmi, které již známe. Splnit si svůj sen, je pro každého jinak složité, je to jiná cesta, jiné křižovatky a jiné překážky...
Ano, mám své sny. A jsem rád, že jsem je alespoň na pár malých chvil mohl spojit s Tvojí cestou.
Ano, mám své sny. A dělám vše proto, abych si je splnil. ...jen na některé je už pozdě... Jdu si lehnout a nechám si něco zdát... ...a doufám, že Tvé sny se stanou realitou... ...protože pak ty mé, nebyly lahví včerejška...
|