Na způsoby znamení VII-XII

v hodinách ručička dítěte
                       páře z ran stehy;
slyšíš? to praskají barevné nitě,

ale rameno dítěte v hodinách není
                  z kosti a měkkého času,
je z železa;
když točí se čím dál tím rychleji,

vítr se zvedne a my
musíme, neseni vírem

VII

Až znovu spočítám,
kolik je zmoklých ryb v hejnu,
zavře se hladina mrtvého moře.

Mezi úlomky krunýřů,
na vrakovišti krabů, schránek a vln
najdu své tehdejší oči;

začnu je brousit na měňavou perleť,
     abych je vsadil
do stříbrných kroužků náušnic,
                                  zbylých z minuty,
kdy do moře padly dvě hvězdy
a do uší létaly
volavky.

Dám ti je – –
dám ti dva úlomky mrtvého moře, dvě štěnice
pro odposlech nočního odlivu;

dám ti je,
jen co ti bude rok
v mé paměti.

VIII

Přejetý slepýš
stane se přejetým slepýšem; a den
pouze jednou z parafrází světla –
                               ne přísný rituál,
ale nucený výsek chrličů noci.

IX

Kam padly dvě hvězdy,
oživne vorvaní mládě – –

Otče,
v břidličné kůži mu vykrojíš dvířka,
od čela povedeš vodotrysk kouře;

zavřeš mě do něj – –
zavřeš mě do něj jak do obří kapsy
za zipem ostrých zubů.

V masitém tichu
podruhé porostu napospas kapsářům,
                       kteří mě vyvlečou
do kradeného času.

 
X
On

U zastávky na znamení
          počkám na hliněné muže –
ti přijdou a zatrnou
v poledním slunci. 

– – peklem bude
ta terakotová armáda netečných soch
a přejetý slepýš
bude jen přejetým slepýšem.

XI
Ona

Tvrdils' mi,
že sumec se zjizvenou kůží
je vakem s tajemstvím
mrtvého rybáře.

Říkal jsi,
že obrovské studené srdce,
co slétlo a hnízdilo v hrudnících
            strašáků v třešňových sadech,
je srdcem pravého boha.

Já ale před sebou
vidím jen podzimní korozi
a pár zrnek soli od mrtvého moře
tam, kde potilo nás léto.

XII

Světlo
– s moudrostí úměrnou věku –
mlčí.