jen když stojíš pod lampou

tma vzlíná a nov je třeba několik dní

prostěradlo

        omotané okolo boků

                                   oddaluje.

rozkousnutý jazyk

tvář na papíře

a místo vlasů kopretiny

kalendář odtrhaný a stejně tak i vlasy

-za báseň korunku, do dlaně, do kelímku

na rozsypaná lidská chtění u obrubníků

na krystalky cukru

na dřevěné dlaždice radnice

a takový schody do nebe!

a oči tmavnou, když jsou nahé

že zvoním třikrát jsem jen posel

bez křídel

-jedině když stojíš pod lampou

opouští mě pocit, že tam někdo je.