Z kovbojska jsem Dionýsem
plný slečen a prázdnin a tance
a dřevěného života z stromů Topolů
a jejich krve I. Zastesklo se Zatemnilo
podzimní věž a její zvony
které se bijou na poplach
a díví se do slunce jak chátrá
ve stínech Křídel a zobáků
zmrzlých holubů
Po letních pařátech a vrkání
vzduchu že sněžilo
napořád vznáší se vločky do oken
na ulicích byl cítit ještě pořád plyn
a sykot heboučkého poprašku
s letící křídou sněhu smíchu do zdí
vstrčené přání a hanlivá slova nad obraz
Studené okapy jsou možná zakletá přání
možná bylo před válkou a divoké hole
starců otloukaly patníky Vzpomínalo se
a dnes když se usmívám nad hromadou
polovybledlých fotografií netečně už nevnímam
že to šero na nich se skutečně stalo
Boleslav vytesaná do skály Spousta
malinkatých domů a tváří z oken
je mrazivo a vlhko nad drolícím se kamením
tuláků z hradu a jizery a pivovaru a štěpánky
tam u altánku kde se tanečky proměnily v zimouřivou
tetelící se bělavou páru skoro dotyků
Viděl jsem stopy - křupaly a zábly do dlaní
s bráškou a sestřičkou
pár hodin pár roků a kopule přestaly v
tomto světě existovat Todle není stísněnost jenom život
na břehu řeky jste se narodili -
na břehu řeky zemřel sirotčinec s
parodií s otčinou a trocha krve z boku
za mučednickou smrt dětských stébel trávy
(možná jenom mezírka zubů v krista)
do vlasů Na břehu řeky jsme se narodili a
tisíce skrání protéci už nezbývá
a další ruce rozpadnou se v dlani
motýla jako dnešní ráno II. Toto není dar stínům
z kamené tvrze a ulic křičících kočičími
hlavami přepětíkorunovaných z bytí
klučičích válek na schovávanou prakům
a zastavených nocí Všechny rychle upláchly
a byly jenom na omak vlažné - nestačilo se
s nimi vžít a když ze strojů vzlétaly jiskry
k nebi požárůůůů k Prahy kouř dlouhých cihlových
prstů továrny praskaly klouby černých celuloidů
Dnes poprvé dávali biograf a já vím že jsi nikdy
nelovil včely a nekouřil dýmku Ten bohatýrský pocit
z cigaret a odklepávaných do očí svislých vlasů z dýmu
něco jako podzimní melancholie ptám se sám sebe
na co budu vzpomínat možná na cinkající vánoce
a možná na oči které bolí nad paravanem s lupou
v zežloutlých novinách pětačtyřicátého roku mladého
boxera a vybledlých tapet Nejsou to stránky z knih
ale jenom malé ornamenty květin Včelaři zhasínal´s
lampy a lesy a včely a řeku a hvězdy světlonošovi svým
zhášečským vykuřovadlem šumem praskající gramofón stínu Vlaky nikdy nezapomněly Propolis ani mateří kašičkou
parfémy naondulovaných dam z hlubokých secesních van
ozdobené vanilkou a hrozny vína vystupujících s dlouhými
štíhlými lýtky na dečku a nahé vtělo se zvonělo s pěnou
a pohladit všelékem - ne nikdy si nebyl včelařem
ani lovcem těl ani další obejmutí zakleté Isabelo tak dobrou noc III. (bílá část/poslední motiv) poslední motiv Poprvé jsem z tunelu sněhu
vichřice a v horách se nesvítí s ťápoty po
bílé válce na větru klečel snítkem bílých včel
a bílých dolarových bankovek Polární
letní noci kam až kašperských hor se přivyknou
květiny z kostění dědečku bílá a její nábožnost
další a další prostěradlo jsou pod nimi schované děti
dorážejí na sebe ten pohlavní přístav tepla
a prvních pusinek Tváří starých žen - jejich bílých vlasů
sedí v postelích (všechny ty kvítečkované noční kosile a froté a pianino
a flanel nad rozedmutím a rozespané kombiné) Ptají se na nás
nevěří legendám bílých včel bílého včelaře Zase ta noc
bílá jak okvětím vločky jsou přání pro děkuji hezky to praská
za korunu párky a pivo a první moře vranovské přehrady
voňavé třešnovým džusem a grilovanými kuřaty na pláži
spala rezavá loď s pláčem schované úkoly probíhali jsme
lesem a já nevěřil na fešácké tričko bobíkovo všechny
ty paměti tohodle leta jsou zavázané do očí a deset kilo
ryb které jsem fackoval s chutí všech lidí poslední moře
s uvázaným kapesníkem okolo hlavy helské kosy gdaňská přehrada
velryby - její kosti proplouvala pískem plakal jsem pro ní olizoval
si zápěstí od soli utíkal k vlnám které přikryly válečné bunkry v rezu -
tohle se nedá čekat - tatínku polské moře a nevěřícný pohled
"to je vody - to je vody!"
usmívám se filmům šeptem bliká v pokoji tohle moře jenom
lidsky bílé IV. Budeme figurky z větru a z cukru
okradené obráceným širákem dětští žebráci
a omlacený zadek s modřinou - jizvy
ani slzy spolykané figurky smutku
figurky obětí Někdy svítěj možná neónem je to vzdálené
uzkost zděděných tváří Možná se zapomněl i měsíc
v síle kovbojska ten náhlý legrační popud fantazie
ve 2.08 hodiny ráno všude vířil prach a koně jinačí než
je znám nebál jsem se jich a chtěl je hladit po hřívě
oči od slz přesto voňaví Dědovo kovbojsko síla stromů včelařova
evangélia dřevěné jako tahle básnička vrostlá do kůry indiánu
tomahawků olivových kabátů dnes spíme v síti
slámy jeho oči z mužských nesmyslů
Někdy se vzpomínalo na jezera hlasitá a dojemná
v kterých se točí páry ryb a skoky kamínku žabek
na dno se drolící že i pastevec křídel náhle zmlk
Ani dívka z šepotu vytvořená ze sázky do vlaku až projíždí
a polibek na cestu ti usnout nesplní v včelí bzukot Nakonec jsem našel v zemi hlízu
okolo byli poházené šedivé vlasy
foukal vítr a oni vlastně sněžily
Prsty obalené hlínou asi jsem tenkrát
křičel sběratel červených nití smutně zakýval
hlavou a odešel Přesto jsem dokázal vyčarovat
slaměnou panenku (tu mrtvou malou společnici
z křídel) bez jablek a do jejího košiku vložil hlízu
nevoněla protracená potracená opět
spěčováním odešla do šípku se unavit a rozpadnout
rozřezat se o trny a nalézt zdrcadla (jsou tak smutná
nemají se na koho dívat v prázdných oddechujících nocích)
Posbíral jsem vlasy a zastrčil je do hraní - do pěti let a
zahrady a jizerek a vonící trávy a ohníčku
a óoo včelaři mlžíš a dáváš svým včelám i koním
svobodu už na věky laskavého kovbojska že píšu ti
jenom lidsky bílé, děkuji | 
Black_Orpheus 
