Většina věcí se děje systémem nejjednoduššího řešení. Je hřích opravdu ten nejednodušší způsob. Proč vědomě zatracujeme to příjemné a volíme zlo, abychom si vydobyli náhražku ráje, když přitom ztrácíme ráj opravdový. To je volba paradoxu.

Nevím jak dlouho tu už ležím. Ležím na kameném ostrohu skalního komínu a přemítám co se stalo. Potrhané údy. Z ran prýští černá krev, rudou barvu již ztratila utrpením. Nevím jak jsem se ocitl v tom podzemí hrůzy, prostě jsem se jednou probudil ranou bičem. Kolem mne probíhala scéna jak z laciného hororového filmu. Nedůstojnost člověka, utrpení těla a duše. Smrt zde ztratila svůj původní význam. Zde chtěl zemřít každý. Neskutečné proudy špinavých mas mlčky a tupě pulsující pod ranami z neznáma do neznáma. Kdo padne na toho se všichni sesypou. Jakoby jim kusy jeho roztrhaného těla měly dodat zpět ztracenou energii a chuť k životu. Zmizely poslední zbytky lidskosti. Zůstala jen špína jako symbol smyslu, hlad jako symbol instinktu a slzy jako symbol beznaděje. Vržen do tohoto obludného Dantovského pekla jsem se zmítal v proudu těl a snažil se udržet při životě. Chlemtající zapáchající a hnijící břečku, podávanou z horkých jam, v kterých bylo možné zahlédnout  žalostné zbytky těch co to vzdaly. Cáry kůže a kostí, které se ještě držely na hladině svědčily o ceně života. Musel jsem se vzepřít, ještě jsem nebyl to tupé zvíře a potrava pro hada,co polyká svůj vlastní ocas.

Jít za světlem. Musím jít za světlem. Stěny skalního komína byly plné ostrých výstupků, které drásaly mé tělo až do krve. A    le co to, krev nebyla rudá, ale černá jako temnota. Pode mnou hlubina, končící jednou z jam bolesti se zbytky duší. Každou chvíli se se mnou utrhl nějaký výstupek a zesláblé údy se snažily křečovitě zachytit něčeho v okolí. Světlo u stropu komína se zdálo nekonečně daleko. Najednou se někde nahoře cosi utrhlo a spustilo lavinu kamení. Nebylo se kde ukrýt a tak jsem musel s hlasitým sténáním trpět jednu ránu za druhou a očekávat tu poslední, která mne osvobodí. Ruce přestaly poslouchat tělo jakoby dostaly vlastní rozum. Bez ohledu na to, že jsem pomalu ztrácel vědomí, mne samy bezmyšlenkovitě vedly a hledaly nové a nové výstupky aby šplhaly dále, výše ke světlu. Rozedrané na kost nesly pomalu vzhůru vak čehosi, co bývalo člověkem. Již to nebyly ruce, ale pouze špinavé kosti, které se drásaly za sluncem.

Z posledních zbytků sil jsem se přehoupl přes okraj otvoru a svalil se na světlem zalitou planinu.

Dlouho, předlouho trval můj odpočinek a sbírání sil. V hlavě se mi honila spousta myšlenek na přestálé hrůzy. Kde jsem se to jen ocitl a jak? Co to bylo za podivnou jeskyni smrti? Pomalu jsem upadal do spánku.

Probuzení bylo nepříjemné. Nesnesitelná bolest ochromovala celé mé tělo. Rozedrané ruce a nohy až na kost. Hluboké krvácející rány po celém těle.

Musí zjistit kde to vlastně jsem a najít nějakou pomoc. Dalo nevýslovnou námahu posadit se. Můj pohled padl na okolí. S vytřeštěným zrakem jsem mlčky a beznadějně zíral do dálky. Kolem mne se rozprostíral vrchol malého sopečného ostrůvku ne většího než louka a kolem se rozkládal rudý oceán krve. To je konec. Není kam dál jít, není žádné pomoci, není v co doufat. Začal jsem si uvědomovat bolestivou pravdu. Smrt přijde v každém případě. My můžeme pouze ovlivnit její okolnosti. Nezbývá než zemřít. Smrt je vlastně vysvobození……

„Takže to je definitivní konec. Mozková smrt. Můžeme v klidu vypnout ventilátor kolego. Souhlas rodiny máme, nemá smysl to dál prodlužovat. Stejně jsem se divil, že ho z té nehody přivezly živého. Život by ho pěkný tak jako tak nečekal. Je to pro něj vlastně vysvobození. V pětadvaceti přijít o obě ruce a nohy, dlouho by to asi nevydržel“……