Tenkrát, v tom dni, o kterém vám chci povídat, byl na obzoru ohromný průser. Okurková sezóna, večer a vysílání na krku a my pořád neměli vůbec nic, ani vteřinu záznamu. Tak jsme to práskali po krajině, cihlu na plynu, kroužili po okreskách jako supi a přitom doufali, že se stane zázrak a něco se nám přeci jen povede natočit, oba mobily jsme měli v nejvyšší pohotovosti, ale nikdo se neozval, protože ten den se naprosto nic nedělo, žádná přepadačka ani loupež se nestala, a dokonce ani žádná nehoda s převrácenými auty a potoky krve, prostě nic důležitého a zásadního, co by mohlo diváka zajímat, se nepřihodilo. A to ještě ředitel minulý týden seřval šéfa zpravodajství, že klesá sledovanost, že to je průser, a ať se sebereme a rychle s tím něco uděláme, jinak že bude zle.

A šikovnejch, ochotnejch a hlavně schopnejch lidí, který čekají na svou šanci, že prý venku na ulici čeká dost, křičel ředitel na našeho šéfa a přesně to pak také šéf křičel na nás reportéry. A my jsme nechtěli, aby bylo zle, protože jsme brali v televizi pěkné peníze, velice pěkné a dlouhé peníze, a udělali bychom všechno pro to, aby zle nebylo, aby nás nekopli do prdele a nevyrazili z těch fleků, na které se třese tolik mladých a všeho schopných… taky už jsme byly navyklí na dost slušné živobytí, všichni jsme měli pořádné auťáky a rozestavěné vily a jít někde do fabriky za čtvrtinovou výplatu, do montérek a na noční šichty a pak dospávat vestoje v natřískané tramvaji, to se nám rozhodně nechtělo… A tak jsme začali obvolávat známé, jestli by pro nás, ze známosti, za přiměřený honorář něco neměli, ale ani ti, na které byl vždycky spoleh, nebyli doma, někteří byli ještě zavření a jiní už zase zavření a ostatní s námi nechtěli mít nic společného, protože byli v podmínce, a večer se blížil, rudé a krvavé sluníčko padalo k obzoru jako na nějakém pitomém romantickém plakátě, zatímco my už jsme dávno byli zelení, protože večerní zprávy se blížily a sledovanost padala snad ještě rychleji než to slunce.

A pak jsme se rozhodli, z čirého zoufalství, podotýkám, aby si snad nikdo nemyslel… Pod jedním kopcem jsme zajeli do lesa, z auťáku jsme vytáhli kamery a přes silnici natáhli takové dlouhé a tenké ocelové lanko. A když se nahoře na kopci objevil první cyklista, tu strunu jsme napnuli, rychle jí uvázali za strom, schovali se do křoví a zalehli za hledáčky…

Za tu reportáž jsme dostali pěknou prémii, všude nás chválili za pohotovou kameru, kompozici záběru a rychlost, byli jsme tam o deset minut dřív než záchranka… a pak za ty úžasné detaily, Mirko střídavě zaostřoval na krvácející hlavu toho rozbitého kluka a průhledem na pokroucené kolo s vymláceným výpletem, krev tekla a kolo se pomalu, pomaličku a přímo symbolicky zastavovalo… umělecký dojem - šestka od všech rozhodčích a diváci museli slintat, slintal i šéfredaktor a pak i generální, sledovanost se zase vyhoupla nahoru a slunce zase stoupalo po obloze… a pak nás dokonce přihlásili do nějaké soutěže, kategorie reportáž, tu soutěž jsme vyhráli a všichni mohli puknout závistí a vzteky.

A z těch prachů, co nám za tu reportáž vysázeli, jsem včera našemu malému koupil to nejdražší horské kolo, co jsem sehnal.

Ať mu to, svišťovi, v těch našich krásných českých kopcích pořádně sviští.