Richard se zadíval na list sjetiny adres, načež se zachmuřil. Několik jmen mělo stejnou adresu, Olivova 13.
„Zatraceně. Už vím, co to znamená, když vrána k vráně sedá,“ řekl si po přečtení jmen a sešlápl pedál od plynu. O chvíli později se přes přední sklo zadíval na jeden dům v ulici. Na něm byla k vidění nakřivo visící modrá cedule s číslicí 13. Poté přehlédl zrakem chodník před domem. Bylo na něm volno, a tak na něho najel přední části poštovní dodávky. Pak otevřel dveře a pravou nohou chtěl stoupnout na zem. K jeho překvapení však pocítil pod chodidlem prázdno a vzápětí vodu. Než se nadál, ztratil rovnováhu a za okamžik seděl v louži, která se vytvořila v prohlubni chodníku.
„Zasra…!“ vyhrkl a hned se postavil. Sotva tak učinil, zjistil, že v žádné ruce nedrží desky, ve kterých má listy sjetiny. Ty záhy spatřil v louži. Rychlým pohybem je vytáhl, ale zároveň mu vypadl klíč. A vzápětí postřehnul, jak mizí v louži.
„To snad ne!“ pronesl naštvaně a pravou dlaň ponořil do louže. Chvíli prsty šátral a za okamžik klíč nahmatal, přičemž zaslechl hluk motorky. Nestačil se ani narovnat a vodní tříšť ho naplno zasáhla. Několik vteřin strnule stál a mžikal očima. Když se vzpamatoval, vběhl doprostřed ulice a zuřivě gestikuloval a nadával z plna hrdla. A kdyby se za ním nezačalo ozývat troubení auta, křičel by pořád.
Notně naštván, pak vykročil ke vchodu, a pokud by to šlo, metal by kolem sebe blesky.
„To se mi tady skutečně vyplatilo zastavit! Jestli nebudou doma, tak už tady nikdy doručovat nebudu!“ brumlal si sám pro sebe a přitom došel ke zvonkům.
„Hm, ty vypadaj jako po zemětřesení,“ pomyslel si, když je přehlédl.
Sotva začal luštit písmenka na nečitelných jmenovkách, pocítil za krk dopadající proud vody. Vytřeštil oči jako před smrtí, udělal prudký pohyb do strany a užasle hleděl na padající vodu.
„Vodu už néééé…!“ vyjekl naštvaně, a když proud vody ustal, hned udělal několik kroků dopředu. Pak se zastavil a zadíval se do pater. Uviděl, jak z prvního patra padá velké množství kapek a zároveň spatřil okno s květinami i starší ženu, která držela v ruce konev. Menší vodopádek se opět řinul na něho a než stačil uskočit, zasáhl ho do hlavy. Přitisknutý ke dveřím sledoval, jak opět voda dopadá na chodník.
„Tady už chybí jenom padající tašky ze střechy,“ pomyslel si a hned na to se vzduchem mihl květináč, který se na zemi roztříštil.
„Co je to za bláznivou zalejvačku?“ řekl si a udělal několik kroků do strany. Potom se opatrně vyklonil a opětovně se mu naskytl pohled na starší ženu, která v klidu dále zalévala konévkou a zjevně si nevšimla, že jedna kytka chybí.
„Hej! Spadnul vám květináč!“ vykřikl na ní. Žena nikterak nezareagovala a jen dále lila vodu spíše mimo než do květináčů.
„Ta vás neslyší. Ta je hluchá jako poleno a taky už blbě vidí,“ ozval se kolemjdoucí muž, který venčil psa.
„No, to je teda dobrý,“ mínil a vrátil se zpět ke zvonkům. Za chvíli stiskl prstem pravé ruky jeden zvonek. V mluvítku, které spíše vypadalo jako trychtýř, se ozvalo táhlé zvonění, ač on už na zvonek netlačil. Pohled na zvonek mu prozradil, že je jeho horní část zamáčknutá. Ukazováčkem na ní přitlačil, ale to nemělo žádný efekt. Přitlačil větší silou a zvonek se náhle celý rozpadl, přičemž mu jeho rozložené části spadly k nohám.

KONEC PRVNÍ ČÁSTI