Poslední výstřely dozněly a odjíždějící vlak za sebou  nechával rozplývající se dým i střelný prach. Na zemi ležela bezvládná těla můžu, zatímco jiní běželi rychle od nástupiště pryč.
  Johny Wejtasa probíhal jeden vagon za druhým, přičemž strkal do koltu náboje. Ve vagonech bylo několik raněných i mrtvých a on tušil, že to touto střelbou neskončilo. Když doběhl na plošinku vagonu,  kde ležel Donald Thomason,  skláněli se nad ním dva muži.
„Tak sem si naposledy zastřílel..“ vysoukal raněný ze sebe a ve tváři se mu objevil křečovitý úsměv.
„To snad ne,“ řekl mu a zrakem spočinul na obrovské krvavé skvrně na jeho hrudi. Thomason se rozkašlal, načež jeho oči zůstaly nepohnutě otevřené. Wejtasa se kousnul do rtů a poté otevřel dveře od vagonu,  ve kterém byl ředitel banky a jeho sekretář. Sotva stanul ve dveřích, třeskl výstřel. Do dřevěné stěny těsně vedle dveří se zaryla kulka. Hned poté uviděl po stolem vyděšený obličej ředitele banky Ronalda Stevensona, který ve chvějící se ruce svíral kouřící kolt.
„Vy pitomče!“ rozkřikl se na něho a jedním skokem byl u stolu. Pak vylézajícího ředitele uchopil a přitáhl si ho k sobě.
„Já..já… se omlouvám. Jsem si myslel, že se lupiči zmocnili vlaku…“ soukal koktavě ze sebe.
„Thomason je po smrti a určitě pár těch lotrů stačil ještě poslat do pekel! Bejt vámi voběma, tak zpod stolu nevylejzám! Ještě to neskončilo, což by váš žlučník nemusel moc dobře snášet!“ vmetl mu z bezprostřední blízkosti do tváře.
„Můj sekretář i já střílet umíme..“
„Jestli takovýmhle způsobem, jako jste předvedl, tak možná banditi uslyšej nějakou kulku zasvištět neškodně vzduchem kolem sebe.“
„Za náma jede velká skupina jezdců!“ zvolal jeden muž, který stál na plošině před otevřenými dveřmi.
„Dám vám dobrou radu. Miřte na koně. Třeba se trefíte!“ vyhrkl Wejtasa a rychle vběhl na plošinu, přičemž za sebou zabouchl dveře. Pak pohlédl za vlak, kde uviděl prérií se rychle přibližovat jezdce na koních, za kterými se vznášela oblaka zvířeného prachu. 
  Dusot kopyt se brzo ozýval po obou stranách kolejí. Vzápětí padly první výstřely a obláčky dýmu se objevily současně u oken vagonů i před jezdci na koních. Wejtasa byl v pokleku u jednoho okna a v rukách svíral pušku, jejíž pažbou předtím sklo v okně rozbil. Přes konec hlavně sledoval  jednoho jezdce. Spatřil, jak drží pušku,  ze které vystřelil. Poté stiskl spoušť. Muž v sedle sebou škubl, zvrátil se dozadu a spadl na zem, na niž zůstal bezvládně ležet. Hned poté zalícil na dalšího jezdce. Dvakrát vystřelil. Současně kulka roztříštila nad ním horní část okna, které ještě bylo vcelku. Opět zalícil pušku na onoho jezdce a vystřelil. Koni se podlomily přední nohy a jezdec přes jeho hlavu přepadl. Na zemi muž udělal dva kotrmelce a poté zůstal bez pohnutí ležet. Pak Wejtasa  postřehl, jak o kousek dále se vzepjal další kůň,  z něhož se zhroutil jezdec.
  O něco později zahlédl přes okna na protější straně vagonu několik jezdců, kteří se přibližují k vlaku. Hned vytušil, že se chtějí dostat k lokomotivě. Přikrčeně se rozeběhl uličkou ke konci vagonu. Přitom dvakrát vystřelil puškou přes okna na jezdce. Jeden vykřikl a sesul se ze sedla k zemi. Vzápětí ostatní jezdci začali střílet do oken vagonů. Kulky poté tříštily sklo v oknech a některé se zarývaly do dřevěných sedaček, zatímco jiné prolétávaly nad uličku. A po její podlaze se Wejtasa  rychle plazil ke dveřím vagonu.

KONEC PÁTÉ ČÁSTI