Žíznivý vítr (El viento sediento)

      I.

      Zase jsem to večer přehnal s chlastem. Ach, ta hlava! V hospodě byla neuvěřitelná nuda a nebylo mi tam dobře, ale stejně jsem tam seděl až do zavíračky a nalejval se pivem. Byl to jeden z těch večerů, kdy člověk myslí na to, že by měl bejt doma a dělat tohle nebo támhleto, ale něco ho po cestě z práce dotáhne do hospody a jen tak ho to nepustí. No, co? Dám si ještě jedno. Dyť jedno pivo ještě nikoho nezabilo! Kocovina byla silnější než touha jít na přednášku z matiky a tak jsem si přispal. Ještě pět minutek si pochrupkám a půjdu. Kolem poledního jsem ale už musel vstát, protože jsem slíbil v práci že dodělám povyšovací skripty pro jedno neposlušnou databázi. Tak vstaň ty idiote, nebo tě zase vyhoděj jako tenkrát z Informixu. Neumyl jsem se ani nenasnídal, jenom si vzal na sebe to stejný oblečení jako včera a vypadnul jsem z domu. Ach, ta hlava!

      Autobus mi ujel před nosem. Děvka jedna. Když je ale někdo zvyklý na poťouchlost osudu jako já, tak už se ani nediví. Stoupl jsem si na kraj silnice a začal stopovat. Žádný prachy vode mě nedostanete, šmejdi dopravácký! Mezi Roztokami, což je moje rodné velko-vesnico-malo-městečko, a Prahou, která je zřejmě středem světa, protože se do ní každé ráno přesouvají neuvěřitelné zástupy lidí, se stopuje docela dobře. Mezi roztockými funguje jakási vzájemná solidarita pocházející z doby, kdy kvalita veřejné dopravy byla dokonce ještě horší. Lidi tam prostě berou, jak se říká. Tak jsem tam tak stál se vztyčeným palcem a začal jsem zase usínat. Oči se mi zavíraly - padám - kolena se mi vždycky na okamžik podlomila - plachtím do říše tichých studánek - kolem projelo auto - bouře! - burácení motoru mě probralo -  pomozte mi moje víly! - takže jsem s sebou pokaždé jen prudce cuknul - jakže? - a zase se narovnal - co to? - otevřel oči a znovu pořádně ukázal palec.

      Při stopování si vždycky připadám jako malá pokusná emoční laboratoř. Když se auto blíží, v člověku se probudí naděje a začne cítit jako ho naplňují pozitivní pocity. Začne se na přijíždějícího řidiče usmívat a ten úsměv je pokrytecký jen z poloviny, protože pokrytectví považuji za předstírání něčeho, co člověk necítí. Emoce sou provázky, který sou do nás zaseklý hákem. Maj asi člověka tahat různejma směrama, co sou jako už evolučně prověřený. Potom, když vás auto mine a nezastaví, pocity se obrátí. Vůči tomu, který si v teple a pohodlí jede dál zatímco vy pořád stojíte u silnice jako péro, začnete cítit slabou ale nefalšovanou nenávist. Jak vás auta míjejí, tak se pořád střídá naděje a zklamání a je to víc vzrušující než telenovela. Jenže tyhle provázky sou tak zamotaný, že se v životě jenom pořád zmítáme v intervalu depresí a euforickejch stavů. Já se teda furt točim dokola jako vítr ve flašce vod okurek. Různý zájmy a chuťe se vo mě přetahujou, ale dokud jednou některej z těch zaseklejch háků nepřetáhne ty vostatní, tak zbude dycky asi jenom bordel v hlavě!

      Nejlepší to je, když vám někdo potom opravdu zastaví a vy si konečně jedete. Chachá! Moje radost byla ale zkalená tím, že jsem stejně jel do práce, kam se mi ani trochu nechtělo. Vzal mě nějaký bývalý spolužák mojí sestry. Tyvoe ten je nagelovanej. Ahoj. Formální rozhovor, jaký potom normálně probíhá, byl trochu zvláštní tím, že jsme se nebavili o nás dvou, ale o něm a o mojí sestře. Takže se mě na úvod místo jak se máš? zeptal "jak se má sestra?". Vůbec netušim tyvoe. "Dobře", odpověděl jsem obligátně. Pak se zeptal, kam chodí do školy, jestli má přítele a tak podobně. Kdyby se potkal s ní, tak by určitě řikal přesně to samý, jenom by se ptal v druhý osobě. Rozhovor proběhl podle všech pravidel a dostalo se na všechny běžně používané otázky a fráze. Zajímalo by mě, jestli si z toho rozhovoru bude třeba ještě za hodinu něco pamatovat. Já nebudu.

Jeho vznášedlem jako vystřiženým z futuristických snů jsme vpluli po dvouproudé komunikační tepně do hlavního města. V průzoru předního okénka plynuly zubaté stíny konstrukcí, které slouží k implementaci komunikačních, výrobních nebo sociálních jednotek. Zapadají do sebe jako díly skládanky a vymezují úžasně obrovský kus v prostoru, aby ho nechaly vyplnit poměrně složitou strukturou zvanou město.

Když jsem vysedal z jeho naleštěný káry, doporučil mi, abych použil nějaký deodorant, protože ze mě prej byla cejtit hospoda. No jo, bodejť by nebyla, když mám na sobě to samý voblečení, co včera. Nemyl sem se a z držky mi asi taky nevoní. Půlhodinovou cestu tramvají jsem strávil sněním o velkém hrnku kafe, který si v práci uvařím. Kocovina mi připomněla včerejšek. Přepočítal jsem si papírky a plíšky v peněžence. Ach bože, proč tolik utrácím? Čím víc mám peněz, tím víc jich propiju. Jsem to ale prase!

      Na rohu před budovou, která nese honosný název Palác Karlín, ačkoliv to je jen obyčejné prosklené vězení, mě zastavil bezdomovec. Taky určitě smrdí. Strčil mi před oči Nový Prostor. Časopis, jehož prodejem si houmlesové můžou vydělat nějakej ten peníz. Prosebně se na mě podíval a já jsem ve svém zamyšlení víceméně automaticky sáhl do kapsy pro prachy. "Pane," zaskřehotal a díval se na mě pohledem štěněte prosícího o pohlazení. "Nemám na jídlo. Nemám na jídlo ani pro ní," řekl a ukázal za sebe. Tam stála asi nejošklivější žena, jakou jsem kdy viděl. Měla hlavu sklopenou a jen krátce se na mne podívala a bylo vidět, že sdílí svojí mizernou existenci s ním. Vytáhl jsem padesátku a nechal jsem mu jí celou. Já si ty prachy nezasloužim a nepotřebuju je. Aspoň poslouží někomu potřebnýmu. Ani jsem si nechtěl vzít ten strašnej časák, ale napadlo mě, že když si ho vezmu, zachovám tomu muži alespoň špetku důstojnosti.

Když potom s Novým Prostorem srolovaným v podpaží jsem magnetickou kartou otevíral vstup do Paláce a muž bez domova se mi mezitím děkujíce klaněl málem až k zemi, zapřemýšlel jsem, jestli si opravdu koupí jídlo. Spíš si společně s tou ošklivou ženou koupěj dvě krabice toho nejlevnějšího vína. A pokud někomu prodaj ještě nějakej kus Prostoru, tak rovnou celou flašku Vodky. S pomocí alkoholu potom alespoň na chvilku zapomenou na nepřízeň osudu, která je určitě životem provází. Přístroj pípnul, jak stroje pípávají. Skleněná vrata se s tichým bzučením rozestoupila a na displeji vedle nich se objevilo - SALAMANDER COMPUTER, DEVELOPER, ACCESS GRANTED. Ty dva dneska propijou mojí padesátku. A já propiju nějakou jinou a nejspíš ještě pár stovek k tomu, ale ... Na jakou nepřízeň musím zapomínat já, že tolik chlastám?

      Opláchl jsem si obličej na záchodě - to ale vypadám - udělal jsem si pořádně silný kofeinový nápoj a zasedl před monitor. Začal jsem postupně spouštět aplikace. Jako první jsem si vybral poštu. Některé e-maily mi chodí z druhého konce světa a některé třeba od programátorů, co sedí ve stejné místnosti. Přitom jejich doručení trvá vždy jen několik vteřin nezávisle na vzdálenosti. V tom obrovském virtuálním komunikačním světě nehrají geografické rozměry téměř žádnou roli. Další aplikace nahrávám do paměti počítacího stroje. Jednu pro správu projektu, jednu pro správu databáze, jednu pro webový modul, jednu pro komunikaci s vývojářem, který sedí v nějakém kanclu až ve snovém Japonsku a jednu … Nakonec ještě jednu pro mě. Otevřu si ještě okno do světa poezie, do kterého občas nahlédnu, abych věděl, že jsou na světě i hezké a nepotřebné věci. Díky stvořiteli za ně!

      Usrkával jsem z kávy a odesílal přitom logické sady znaků - slova - do abstraktního světa entit a vztahů - významů, myšlenek. Někdy, když je psaní hodně, připadám si jako manuálně pracující, protože prstíky a zápěstí začínají být unavené. Denní šero přicházející do kanceláře skrze ohromné tabule z taveného křemíku potom nahradila tma, která ale vůbec nepřicházela, protože podstata tmy je v nepřicházení. Přicházet odnikud a odcházet do tmy! Jak depresivní. Utekl jsem od prózy programovacího jazyka k poezii snění. Při četbě jedné básně o lásce jsem si vzpomenul na Amálku a píchlo mě v hlavě. Nebo snad v srdci? Nebo kde vůbec jsou ty háky citů do mě zaklesnutý?

Oči jako vyplašení holubi vzlétly od monitoru a začali kroužit po místnosti hledaje bezpečné místo k přistání a sezobávání drobků. Bylo to marné, Amálka už dávno obsadila všechny kouty. Byla všude, kam se mé těkavé myšlenky pokusily utéci. Jdi pryč, ty holko prokletá! Zaháněl jsem ji zaříkáním různých zaklínadel. Jako jsem ráno pomocí kafe bojoval s kocovinou, tak jsem teď bojoval rozumem proti emocím. Já už tě nechci, už tě nemůžu chtít, ty nejsi pro mě. Vymýšlel jsem nejrůznější důvody, proč se kvůli ní nemám trápit, ale rozum je malý pán. Žádný z argumentů, které bych dokázal vymyslet za desítky let osamělého poustevnického života by nikdy nemohl vyhrát tuhle bitvu. Všechny dohromady už vůbec ne, protože by se určitě navzájem popíraly. Bylo třeba povolat na bojiště rovnocenného soupeře. A bylas mi nevěrná. Několikrát. Víš vůbec, jak mi to ublížilo? Proti emocím jsem postavil zase emoce. Proti ohni ohněm. Proti lásce nenávistí. A teď uvidíme, která z těch dvou je silnější. Jak tě nenávidím za to, že jsi mě ranila? Nenávidím tě za tvojí nečestnost ke mně, za tvoje opovrhování tím, co jsem k tobě cítil. Nenávidím tě za tvoje …  Náhle mi kdosi zaklepal na rameno a bitva byla odložena na neurčito.

O hodinu později jsem z vodní výpusti nechal natéci trochu vody do rychlovarné jednotky. Monotónní klepání do klávesnic ke mně přicházelo z dálky smíchané se stejně monotónním hučením klimatizace. Stisknuté tlačítko na jednotce se rozzářilo měsíční oranžovou a voda v ní začala lehce šumět. Je vůbec dneska vidět Měsíc? Zahleděl jsem se ven na tmu rozkrájenou pouličními halogeny a světelnými zdroji kancelářských jednotek přilehlých konstrukcí. Měsíc, ten tichý společník všech básníků a krvácejících srdcí, nebyl nikde na dohled. Sledoval jsem drobné postavy dole na komunikační žíle, jak se pachtí s životem. Úplně samovolně jsem si přestavil, jak každá z těch postaviček před sebou tlačí kuličku z hoven. Přelétl jsem pohledem celý výhled a věděl jsem, že za každým tím světelným bodem v dálce, za každými zamčenými nebo odemčenými dveřmi, za každým párem očí - je jeden malý človíček se svým ještě menším hovínkem. Slova se mi začala skládat do rýmů.

Já nevím,

proč tu jsem,

proč nosím své kosti

tam a sem.

Křičím do ticha,

uslyší někdo mé volání?

Pevné jsou zdi

našeho vězení,

našich prosklených kanceláří,

kde úřadujem

se smutkem.

A proč jsem tak smutný?

Já nevím,

jestli to zjistím,

jsem moc líný

ronit slzy,

nikdo mě nevnímá,

tak křičím do ticha

a chytám se za hlavu.

Není to hlava,

je to svazek ostnatého drátu

a nejde rozmotat.

      „Křach!“ rychlovarná jednotka oznámila poněkud hlasitým cvaknutím, že dokonala své dílo a vytrhla mě ze snění. Otočil jsem se a uviděl, jak se hladina kapaliny v ní roztančila a ožila na pár vteřin úžasným vodním baletem. Přistoupil jsem k jednotce a přelil vroucí vodou čajové lístky v hrnku. Byly drcené, fermentované a zabalené v malém papírovém pytlíku. Když před tisíci lety připravovali lidé v Indii čaj, byl to obřad. Možná trval dost dlouho na to, aby během něj někdo složil třeba celou rágu. My musíme z nějakýho důvodu všechno drtit a pytlíkovat. Času je tak akorát na pár veršů, který ale stejně nikdy nikdo neuslyší a ztratí se v tichu jako veškeré naše výkřiky. Popadl jsem hrnek s kdysi posvátným nápojem a před odchodem zpět k mému multifunkčnímu počítacímu stroji jsem ještě pohlédl z okna na všechny hovnivály světa. Jsem v tom s vámi, taky mám svoje hovno.

      Když se šichta blížila ke konci a všechny rozpracované abstraktní struktury se zdály být téměř dokončené, začal jsem se těšit na svoji šestistrunnou kamarádku. Až přijdu domů, do své osobní sociální jednotky a pohladím jí něžně po krku. Potom po těch úžasných strunách a pak jí budu hladit stále rychleji a silněji až se spolu krásně pomilujeme. Chtěl bych bejt muzikant. Přinášet lidem radost. Kéž bych se tak někdy naučil zpívat.

Ukončil jsem všechny aplikace a vypnul jsem stroj, protože jsem už byl myšlenkami někde daleko od jeho přísně logických pochodů a nemohl jsem s ním náhle najít společnou řeč. Seru na to pro dnešek. Vzal jsem svojí magnetickou kartu, ten klíč, který mi teď otevře cestu ven. Pryč z té ohromné káznice, kde se ze spontánních výstřelků ducha formují přísně předpověditelné systémy strojů.

      Cestou domů v prostředcích hromadné - přehromaděné - dopravy jsem si klepal nohou do rytmu a nemohl se dočkat své dubové zaoblené krásky. Jenže když jsem v Roztokách míjel výčep, věděl jsem už, že jsem ztracený. Nemohl jsem se ubránit. Uvázaný na provázky žízně jako loutka jsem vstoupil a objednal si to. Mám na mysli pivo. Ten alkoholický nápoj, který je zdrojem mé inspirace a příčinou mé osamělosti. Vždyť bydlím jen za rohem. Dám si jenom jedno a půjdu. Obelhával jsem se jako vždy, ale možná spíš jen ze zvyku, protože mi bylo úplně jasné, že ze spárů alkoholu uniknu až brzy ráno ve stavu, který se stydím popisovat.

Seděl jsem zase v hospodě. Začal jsem nenuceně konverzovat s ostatními pacienty. Je až neuvěřitelné, kolik času dokáží lidé strávit mluvením o ničem, a přitom si celou dobu libovat v pocitu, že to je něco. Vedl jsem s kamarádem debatu o tom, zda je lepší kouřit trávu v jointech a nebo si ji nacpávat do dýmky. Z rozhovoru nás vyrušilo pokřikování ostatních „Jé, ty máš Supry, dej mi!“. Někdo si přinesl balení SUPER CRACKERS a ostatní se na něj snesli jako lačné hejno kobylek. Pod tímto superlativním názvem k nám z Číny dováží drcené pražené brambory, které jsou po okořenění opět slisované do takových malých křupavých bobků. Osazenstvo stolu se vrhlo na pokrm, protože k tomu majitel crackerů udělil souhlas. Začali mlaskat a hlavně hlasitě chroupat, takže zněli jako nějaký avantgardní perkusní soubor. Jak arogantní! Rozdrtit něco na kousky a potom to slisovat do formy, která líp vyhovuje našim představám. Všechno drtíme, dokonce i tu nebohou marihuanu, kterou nemůžeme pohodlně vykouřit tak, jak je. A děláme to i sami se sebou. Osobnost člověka musí být v dětství rozmělněna na padrť, nepřípustné pudy potlačeny a nevhodné myšlenky zakázány. To všechno proto, aby se tahle fašírka mohla nasypat do nějaký formy a mohl být vylisován chutný a křupavý SUPER člověk. Na Boha se mohly vymlouvat možná tak národy, který na něj ani na jiný vyšší řád nebo neřád nevěřili. My jsme sami sobě stvořiteli.

Žrouti do sebe nacpali každý co stihl a na stole zůstal jenom umaštěný papír. Možná, že po mně jednou nezůstane ani to. Chtěl bych něco v životě dokázat, něco zanechat. Ale vlastně proč? To nevím. Vzpomenul jsem si na kytaru, jak na mě doma čeká na posteli a říká si, kde asi jsem. Je to nejlepší holka, co může kluk mít. Je věrná, hodná, nikdy nežárlí, ani když si domů přivedete jinou. Co bysme tak spolu mohli dokázat, kdybych furt jenom nepil to pivo? Stejně budu jednou slavnej skladatel, až složím tu nejkrásnější kytarovou symfonii, co kdo kdy slyšel. A nebo napíšu nejlepší román na světě, aby Amálka viděla, že za něco stojím. Že to dokážu. Ten večer jsem se dokázal tak akorát zpít do němoty. Sebedestruktivně se na konci každého dne zničím alkoholem, abych se ráno zase musel pracně skládat dohromady. Bojím se střízlivosti, alkoholem ji rozbíjím jako větrolamem. Nemám domov a zmateně cestuji všemi směry, chvíli tam a chvíli jinam. Většinou nikam. Jsem žíznivý vítr.