i. hradecká

Chladně  Člověk nad petřínem
ještě se nestmívalo
líně kouskem hodin
a uschlá letní tráva
ležela odevzdaně
setle sesmutnělá
nebem
které si spletlo v
mojí skleničce moře
a chtělo se zitalštit
Jako nebe nad petřínem
pamatuji si ho
smál jsem se odrazům
zrcadel a narážel do
rohů bezprostřednosti alenky pod peřinou
a všemožného bludiště
tíha kovu se vznášela vysoko vše
bylo ještě jiné podroušené
dýmem marihuany téééé secesní svůdnice
ometené miliónem mohyl a tlakem
parních strojů  Jako pochva nad petřínem
viděl jsem ji
Poslední školní den
všude plno školáků
A já viděl pochvu
prosvítala skrze krajkované rudé kalhotky
ta dívka se na mě dlouze dívala
mohl jsem k ní jít a promluvit si s ní
nebo se spolu opít ale nejlépe to prý
umí vlastimil holan a navíc jak co k čemu by to bylo
mohl jsem ji pohladit po vlasech a už ji nikdy nevidět
a také mohli jsme se spolu vyspat
a dělat že se už nikdy nebudeme vidět
Jenže byl jiný den
jiná zrcadla
jiné úprky
podivná procházka
bílou zahradou
mariánskou zahradou
a také jiný petřín - samozřejmě
petřín s úsměvem
se srdcem
se senem
a s klíštětem (zachránila si mu život
stejně jako mně)
ukazoval jsem ti morrisonovi básně a
bál se ukázat svoje vlastní
a na dně batohu ležela lahev s vínem
fakt jsem se cítil nervózně
ale nenapil jsem se
možná kvůli tobě
Třeba kdybych ti dal rovnou pusu
mohlo být všechno jinak
i to nebe
i to seno
i ty záchody
i to víno
a koneckonců i ten svraštělej bíle nemocnej
přesto půlnoční krajinou nového roku
rachejtlí blikavě hořících petřín

Celé město je chladné a z kamene
koneckonců je to má projekce
mé srdce

Ano napadlo mě že praha ztělesňuje vše
čeho se bojím procházíme dlouhé ulice
držím se tě jako malý kluk
nevím jestli sis toho všimla
ale vždy to byl až křečovitě nesnesitelný
stisk  Hlavu zdviženou vzhůru z ohromení
hrůzy chrliče parapety otlučená idee okny
svítící letadla
napnuté praskající koleje a jejich
smějící a houpajicí se dráty
ožebračení holubi klovající do
zmrzlé žvýkačky na břehu kampy
u zakletého karlova mostu
uškemraní turisté se zvykajícími pohledy
na památku a vysmívající se kristové z hlavního
nádraží smyslový fěťáci jako já a mé
bratrstvo cukru  Napadlo mě
když jsem se dotýkal kamenů ale i
nové dřevěné stěny z verandy (s kouzelným pokladem
zakletým skrze mrtvou triádu s dvoukorunou a
korálky pro léta potratu) kde nechal bych se
zazdít aby až za sto let vytáhnou mé bílé kosti
mohli začít je vystavovat na náměstí s nápisem
"byl to světec světel!" a já pyšně s trnem
hrdé babičky nad rakví že nebojí se
za svojí duši ne nejsem žádný spasitel a už
vůbec ne ticho která prosí o hory a nebe
nad petřínem odlétá s pery a s těmi žebronícími
holuby divokých hus bude zima a
sixtínskou kapli otevírají pouze na jediný den
Kde všichni můžem přežít sněhové krásné
kalamity ti v zima horkou tváří  vůní grogu
pozvedneš oči a řekneš
"Jsem už jenom hrozně unavená"  rukou nepřejedu

A to vše věnoval jsem petřínu prozření spánek
který jsem ukradl opilým námořníkům na molu
de saint troche bazarel
kde hadicovité makaróny házejí oknem na
plátná
zneuznaní umělci vesele se smějí a svými
mořskými pažemi s tetováním hladí si
zarostlá břicha a bradavky z kterých
kape mléko s vůní cukrové třtiny
a soli
z pěnícího snu na tvojí počest
který se mi zjevil dne 28.9. v peřinách
na stropě pro poopokoli

ii. (pražská)

Nad městem chybělo duše/nebe
jenom obživlé šňůry trolejbusů
posvěcené europou a malé svítilny se míhaly
ve tmě
bály se
a možná mluvily potichu
stény

sežeru olovo a budu se
vznášet proklínat
svody léta procit prožít
a pro oběh své krve udělám cokoliv
sežeru drát a pařáty kosmických
křídel tedy ano ruskou raketu z oběžné
dráhy si sundám opráším od prachu třeba mě
odnese do matky do srsti  oblečen
připečených do tvých vlasů jsou netknuté
a vzdálené protože tvé jizvy jsou
mými střepy - legračním světem

Ve čtyři hodiny ráno jsem si všiml mola
našel
vznášelo se v antikvariátu zapomětlivců s cylindry
deskami a klíči dětských procházek spousta poučných postav
a úsměvů zde byla na prodej - ano dokonce i třtinové lano a
melounopstruží olej
vznášelo se snad se vším
dlouhé dřevěné klády nasáklé slanou vodou a obrostlé
černými mušlemi poustevníky plovoucí po vzduchu
lapající rybky a na dno klesající lahev s mým mořem od rumu
a dokonce na dně ležela polorozpadla rybářská loďka
s vysypanou sítí uvázli v ní prsty a sperma a peříčko
a tahle pohovka a čtyřlístky a pusinka a třes a doteky
a saláty a smích a neuvěřitelné historky a výstupy s oříšky
do kopců a absurdní pohledy a rybářová budka páchnoucí dehtem a ústřižky
ústřic z nehtů ze zapomenutých vánoc papírového století
náměstí muže prolezlá větrem skřípající pískem ze zešíleného
větru sahary a kroky temně dunící zamilovaných párů s kytičkou
pohřbenou postojem jejich vlny a na odcházenou až domů
A samozřejmě všude bylo slyšet křupat sníh pozoroval jsem
vznášející se molo pomalu odlétalo nad bývalou židovskou
synagogu posměšněné v křišťálové noci jsou jimi mé průsvitné
ruce z níčeho dopisů  Bylo mi to líto ale ztratil jsem
v tu chvíli soudnost
možná i schopnost psát v dementii praecox do zdí
výlepky na přání poslední přání nalezené
na dně krabice u zapomětlivců

(modrá neděle) iii.

Myslím na to co pro mě znamenají vlasy
možná bych si je měl ostříhat a nebo
naondulovat abych si zase připadal směšně
Někdy - někdy nebolí záda a někdy musím
vytahovat ze záchodu dlouhé proužky papírků s mými
nalepenými vlasy takové malé hřbitůvky
zbývající z pocestných tichounkých
až mrzí mrzne
za okny se směšně

Směšně nepatetické preludium
je zima largo na někdy na nic
proto se třesu a mlčím pro tvé
tetováni vlka na šíji je to legrační poskládané
obrazy z básničky kterak ukazují život a možná se to zdá
ale je to tak - je stejně zmatený jako tenhle vítr co
odbil hodiny a popel z cigaret

přemýšlím nad tím co je teď a co ze včera
a co z minulého roku malé poskládané haiků
z koutků novin matoucí jistota
že zítra zase příjde ráno pujdu
se osprchovat a na nikoho nebudu čekat
ani na tebe někdy je to směšné tak jak jsem
chtěl i bez ondulace vlasů ani na sebe
prostě jenom si básním a člověk z moravy na mě
nechápavě hledí zdravíme se vyprávím mu o to tom a
aby trošku přivřel dveře až půjde spát

Změna jevu vědomí byli jsme v lese
trčel a vysmíval se jako největší spanilá
jízda do polských jezer  Otékaly ostatní
hvězdy mísící se s vodou a polykaly ji
a s velikým smíchem prskaly kolem sebe jako by to
bylo zapamatovatelné šampaňské  Nevydržel jsem
a opatřil si horečku  Zmítala mnou nebylo to
nic nepříjemného nerušitelného
stalo se z toho malé poblouznění taktéž jsem začal
polykat vodu a rozprskávat ji okolo sebe po různýc obrazech
a fotografiích stékali z nich barvy divočiny především
modrá a pomalu se z nich stávaly černobílé momentky všednosti
výseků z ivota
Oslava trvala do pozdních ranní hodin vše to ani nešlo
spočítat  také kdo by počítal a proč  kolik toho vybuchlo
a proměnilo se v nepravé vzpomínky modré neděle
naštěstí si můžu s úlevou oddechnout a poznamenat
"nepatřili mně - ne nepatřili a ani nikomu jinému"

aneb drahá Anielo do krovů vytesaná
čekám  konečně už nepláču kvuli tobě

Viz. spodoba nebo aorta
lesklá únava jako pokaždé potkávám lidi na chodbách
prohlíží si mě asi je to nesvůj tak obcházím v pantoflích
chodníky tuhle betonovou romanci dokola a dokola na nohy
se mi sype čaj voní těžkné a zastavuje plíce zahleňuje rty
a cucky žil musím ho cítit nevšímat si a také prosit
za každý doušek větru co mi zbyl potají teď když se
proptají až na dno smívání co nestihlo si odnést vlny z
panteonu přivřu oči a ty mě strašíš

Poprvé v životě jsem se byl projít po měsíci
byla zrovna modrá neděle kráčel jsem dlouhými skoky
ve stopách armstronga všude poletoval prach z moří co
nejsou u nás na zemi  Jsou mnohem tišší a težší a ryby v nich
také neplavou žádné světloplachovy odkazy jenom občas vykoukne
zmatená hlava nějakéhé měsíčňana který se zapomněl vrátit na zem
a nechá se unášet proudem a zkamenět který zde neexistuje
Přiznávám! pouze jsem si ho vymyslel aby moře netrpěla ma máre Anielo
podám ti ruku a očistím z tebe prach který tě celou zapadal když
sněžilo z měsíce skoro symptom vesuvu se promíta do okamžitého života na
zemi jsem měsičňan a sním dokážu to  Snít a nebát se bílých povlečených
postelí v darem poslaných z nářků vln měsíce latinských
nikdy věřím si nepodám už ruce