zmítal jsem se
paní doktorka mě žádala o spolupráci
sepjal jsem ruce a tvářil jsem se nevrle

-ničeho se nebojte
-probůh co to děláte, vy se bojíte?
začal jsem vrčet jako zvíře
a hledal úzkostlivě dveře ven

-dáme vám uklidňující injekci, chcete?
sestra mi chytla ruku a stáhla ji gumou
-tak si zapumpujte
ne, to nebyla ta sestra plná něhy
která mi psala objednávku
ta byla hezká a hodná, plná pochopení a dívala se mi do očí
a nebyla to blondýna

-víc, víc... paní doktorko, já mu tu žílu sotva mohu najít
trefila se
podívala se na mě soucitně
-to jsem ještě nezažila

bylo jasné, že krocení zlé zvěře nekončí
sunou mi hadičku do úst
trhám ji ven

-ježíšikriste, co mi to děláte?
mlčím a nějak se začínám kolébat

-tak znovu, dýchejte zhluboka, to bude chvilka
nedýchám a dlouho
-sestro, držte ho
jen zkus na mne sáhnout... usínám?
  (kde je ta vysoká černovláska od minula? celou dobu ji tu    pomlouvaly, že špatně píše objednávky... Objednala mne na devátou, a taky na devátou i dva  vězně, se kterýma přišli tři policajti, a že
  -takhle to nejde, takhle to nemůže dělat
  -ale já jí to paní doktorko říkala, že to nezvládneme, když objedná   tolik lidí najednou a k tomu ještě ty vězně
a já jsem třetí vězeň
opisovala můj chorobopis do počítače
civěl jsem na tlačítko uložit, když kursor myši spěchal ke křížku

no pane jo)

držím doktorce, čarodějnici, ruku a škubu s ní
-no dovolte, zbláznil jste se!?

nevím, usínám

-okamžitě zavolejte primáře!
sestra vytáčí číslo

devadesátitřímístné

dva andělé oněměli
a tak nějak začal můj příběh:

Dostal jsem čtyři dny placeného volna
od samotného Pána Boha
na zotavenou

Má nemoc, s pořadovým číslem 1, zvaná "chtíč životem",
mi totiž nepříjemně poranila játra a žlučník

Celkem jsem uvítal možnost
strávit skulinu v čase  na vlastní bezpečí

Mapa, zakreslená na zamlženém okně vlaku
mi jasně napověděla, kde najít cestovní kancelář
která mě doveze na místo
označené v diáři, který upadl paní průvodčí
když se shýbala pro můj lístek

nějakým nedopatřením jsem jí ho místo do dlaně
položil na botu

Trvalo mi několik let,
než jsem našel prkennou boudu
na periferii velkého města,
které dávno - během hledání
přestalo žít

-Už tu na vás čekáme
věděl jsem
-Budete cestovat sám?
proč bych nemohl
-Dostal jste čtyři dny? To je neuvěřitelné...
zasloužil jsem se
-Odjíždíte okamžitě.
to jsem ovšem netušil

černou tmou
tváře starých příběhů
a nové planety
které jsem neviděl v žádném katalogu
které mi, i přes upozornění, že o to nestojím
vkládaly neúnavně cizí ruce
do mé poštovní schránky
a také mezi oděv
v mé příruční almaře

jsem cestoval

měly podivné tvary
snad arašídů
rozhodně slaných

a některé byly zase
rozpuštěné jako máslo na pánvi
rozhodně horké

a několik planet bylo docela
hnědých a voněly jak karamelové bonbóny,
které mi potají dávala babička,
aby to máma neviděla
ale nemohl jsem ovšem ochutnat, byly zabelené do
sotva průsvitného marmolea
zapomněl jsem totiž v ordinaci plechový amulet
keltského draka,
se kterým jsem vždy rozluštil veškerá tajemství bytí
a teď by se mi náramě hodil jako nůž

jedna z nejbizardnějších planet
byla v několika místech docela děravá
a v ně jí svítila fialová hvězda

dal jsem jí dlouhý pracovní název,
který jsem ovšem okamžitě zapomněl
jelikož se přede mnou objevila planeta

kterou jsem hledal:

z pod tvých víček
sundal jsem jednou
a možná i víckrát
náhrdelník levných slz

strastiplnou
            poutí
prošel jsem
           již několikrát
abych věděl, 
            touho drahá
že tě smím mít 
              navždy rád