Vidím, jak zlo se ve mně hojí,
jak můj dech přestává,
že i můj anděl se už bojí,
jak ďábel se mne zastává.
Už se mně chechtá do tváře,
halí mě krutá jeho záře,
záhy se chystám na cestu
ve zpěvech zla vaře,
nikdy neujdu již trestu.

Tvé oči teď řeky slz roní,
tvá láska ustává,
poslední vteřiny nám odzvoní,
nevlídná moje představa,
že smrtka mi cestu ukáže
do bran chmurného žaláře.
Už žalu tavím krustu,
přes velké moje hoře,
nikdy neujdu již trestu.

Mé chyby jako kosti zvoní,
má slova jako otrava
čtyřech jezdců koní.
Věz, že čeká mne jen šatlava,
s třeskotem lásky nálože
už zabíjím tě, náleže
kostře na řece Styx mostu,
k ní půjdu, třebaže
nikdy neujdu již trestu.

Ač mne si nepřevzal
velký hříšný pekla král,
tebe místo mne
do svých děr zadupal.
Nikdy neujdu již trestu.

Památce šibeničníkům