Vlak supěl prérijní krajinou a v jeho předposledním vagoně se skláněla nad Edwardem Hillem čtveřice mužů.
„Chtělo by to sehnat doktora, pokud tu nějakej ve vlaku je,“ řekl Donald Thomason.
„Mám vobavu, že je zbytečné shánět doktora,“ mínil Johny Wejtasa.
Čtveřice mužů zůstala nad ležícím tělem bez pohnutí potichu stát. Ticho náhle přerušil  ředitel Ronald Stevenson.
„Co teď sním? Přeci ho tady takhle nenecháte ležet.“
„No, pohřbít ho tady ve vlaku nemůžeme,“ konstatoval  Wejtasa.
„A toho chcete nechat tady?“
„Vodneseme ho do vedlejší místnosti,“ pronesl Thomason.
„To ne. To nedovolím!“ vyjekl ředitel.
„Přeci ho nepoložíme vedle těch dvou darebáků,“ řekl Wejtasa.
„Žádná mrtvola nebude v mým soukromým vagonu!“ ohradil se Stevenson.
„To je vaše chyba, že jste včas neodhalili zločince,“ ozval se Charles Wills.
„Přesně, tak. Určitě se chtěli zmocnit zlata. Třeba tu maj komplice!“ vyhrkl ředitel.
„Myslím, že vaše spekulace jsou přehnaný. Ti ani možná netušili, co tenhle vlak veze.“ mínil Wejtasa.
„Ve vedlejším vagonu bude volno. Ti, co tam cestovali, si šli radši sednout do dalšího vagonu,“ konstatoval Thomason.
Mrtvého muže pak přenesli do vedlejšího vagonu, kde opravdu žádný cestující už nebyl.
„Budu rád, až dojedeme do cíle,“ řekl Wejtasa a pohlédl na vnitřek vagonu se třemi mrtvolami.
„To já taky.“
  Uběhlo jen několik minut a vlak začal zpomalovat. Oba okamžitě zpozorněli a vyklonili se z oken.
„Tady přeci ještě není žádný nádraží,“ mínil Thomason.
„To nevěstí nic dobrýho,“ ozval se Wejtasa a pátravě přehlédl prérii. Pak přeběhl na druhou stranu vagonu a opět se zadíval do jednotvárné krajiny. Nic podezřelého však nikde nezahlédl. Ve stejný okamžik vešel do vagonu ředitel.
„Co se stalo! Proč vlak zastavuje!?“ zeptal se ostře.
„To zatím nevíme,“ odpověděl mu Wejtasa a rychlým krokem došel na konec vagonu, kde mezi dvěmi vagony vylezl na střechu jednoho z nich. Rozhlédl se hned všemi směry, ale opět nic podezřelého nespatřil. Vlak zcela zastavil a dým z komínu lokomotivy stoupal kolmo do výše. Všichni, co ve vlaku cestovali,  se zvědavě vykláněli z oken.
„Na trati jsou nějaký kameny,“ hlásil muž, co řídil lokomotivu,  Thomasonovi, který k lokomotivě právě došel a kameny také spatřil.
„Myslíte, že ty šutry z tý skály spadly samy?“ zeptal se Wejtasa.
„Zkuste se jich zeptat.“
Zraky obou mužů se upřely na nevelkou skálu a na kameny. Poté pomalu vykročili podél kolejí směrem ke kamenům. Wejtasa pravou rukou sáhl na  zasunutý kolt a vytáhl jej. Zrakem přitom neustále sledoval horní okraje skály. Po chvíli došli až ke kamenům.
„Vypadá to, že ty kameny vopravdu spadly samy,“ řekl Thomason.
„Hm, podivná náhoda. Když se zapojej všichni muži, tak ty kameny vodvalíme….“ Wejtasa nedopověděl, protože si všiml v dálce na prérii oblaků zvířeného prachu. Ta se zvětšovala a přibližovala ke kolejím.

                       KONEC DRUHÉ ČÁSTI