Příběh úspěšného muže

Někdy místo, kde vyrůstáš, předpoví tvou budoucnost. Jeden chlapec to chtěl změnit. Být jiný, být lepší. Upnul se na určitý cíl, byl důvodem proč se snažil. Jenže když se najednou rozplynul, rozplynula se i jeho naděje na lepší život…

            Dočetl jsem obálku knihy, jež leží na stolku mé přítelkyně a uvědomil si, kolik pravdy se v těchto řádcích skrývá. Prostředí, v kterém vyrůstáme, má na nás takový vliv. I já patřím k těm, kteří se podrobili své naplánované budoucnosti. Vysoká škola, dobře placená práce, později místo ve vedení prestižní firmy a jako doplněk krásná přítelkyně na úrovni. Všechno do sebe zapadá a vytváří obraz úspěšného muže. Rodiče na mne mohou být hrdí, jsem jako oni.

            Do pracovny vstoupila štíhlá blondýnka na vysokých podpatcích. „Miláčku, tady jsi, hledala jsem tě.“ A políbila mne. „Chtěl jsem si půjčit nůžky, ty své jsem zas někde zašantročil. A přitom hledání mě zaujala tahle knížka.“ Pohledem jsem naznačil, kterou mám na mysli. „Tu jsem dostala od přítelkyně, ale zatím jsem na začátku, pak ti jí půjčím.“ Pak sáhla do první zásuvky a podala mi nůžky. „A teď se běž připravit, nezapomeň, že v šest k nám dorazí pan Wichtmann s manželkou.“ pohlédla na mne přísně.

            Věděl jsem přesně, co mě čeká. Dvě hodiny přetvářky, lichocení někomu, kdo mi není sympatický. Ale člověk si zvykne na ledacos. Utáhl jsem si kravatu, abych dovršil nepohodlnost obleku, sedl si v obývacím pokoji a vyčkával příchodu návštěvy.

            Je mi čtyřicet, mám obrovskou vilu v Praze, krásnou přítelkyni a práci, která mě příliš zaměstnává. Najednou mě přepadl pocit tenhle obraz změnit v docela jiný.

            Toužím po klidu. Odstěhovat se na venkov, založit rodinu, ale obávám se, že má mladá přítelkyně by to ještě nepochopila. Snad později dokáži svůj život změnit natolik, abych se mohl radovat z každé chvilky. Atak své plány opět odkládám do neznáma.

            Ozval se zvonek a má krásná přítelkyně Renata spěchala uvítat hosty. Z chodby se ozývaly nadšené hlasy. Zvedl jsem se z pohovky a loudavým krokem jsem šel vstříc svým společenským povinnostem.

            Večeře probíhala přesně dle mých představ. V místnosti se rozléhal smích, ne vždy upřímný. Neustálé lichocení hostitelce mi přišlo také poněkud přehnané. Ale s křečovitým úsměvem jsem dál předstíral obrovské nadšení z naší konverzace.

            Večer utekl nad očekávání rychle. Najednou jsem seděl zase sám ve studené místnosti, do které ani praskající dřevo z krbu nedokáže vnést teplo domova. Pokoj na mne dnes působí obzvláště čistě. Na béžovém koberci není žádný flek od kávy, kterou by zvrhly neopatrné děti. Mé myšlenky se stále vrací k tématu rodina. Jaké by to bylo, kdybych před deseti lety využil šance a vytvořil opravdový domov? Co kdybych se o to pokusil nyní? Představuji si roubenku na kraji lesa. Své syny učím střílet z praku, lovit ryby, či hrát fotbal. Má manželka nás volá k obědu…

            Z mého snění mně vytrhla Renata. „Dobrou noc miláčku. Dnes byl hrozně náročnej den. Jdu si lehnout. A ty také neponocuj.“ usmála se, políbila mne na tvář a její kroky se vzdalovali, až nastalo úplné ticho.

            Je půl desáté. Nechce se mi spát. Venku se po parném dni konečně trochu ochladilo. Dlouho jsem neváhal a vydal se na procházku večerní Prahou.

            Do ulic se vlilo šero a lampa po lampě se rozsvěcovala. Procházím těmi temnějšími uličkami. Na zemi u popelnice leží bezdomovec. Na jednu stranu je mi ho líto, ale na tu druhou jde z něho strach. Proti mně se vyřítila skupinka mladých lidí. Kymácejí se a hlasitě se smějí. Společnost těchto lidí mě trochu děsí. Proto jsem dál v cestě pokračoval raději po rušné ulici.

            Cítím se tu mnohem bezpečněji. Chvíli, co chvíli tu projede auto a kromě bezdomovců a opilců zde potkávám i slušně vzhlížející lidi.

            V tom se do ulice vyřítilo auto plné mladých lidí. Vůz pravděpodobně řídil někdo, kdo neodolal chuti alkoholu. Auto vjelo na chodník a než jsem stačil jakkoliv zareagovat, ucítil jsem tupou ránu. Bolest se tělem začala rozlévat, jak rozbouřená řeka. Z dály slyším hlas kolemjdoucí ženy „Bože, bože!!“. Cítím jakési vlhko. Jako bych ležel v kaluži… v kaluži krve.

            Slyším přibližující se zvuk sirén. Ale mé myšlenky se upínají jen k jednomu. Vyprchá teď život z tohoto bezvládného těla? Život, který jsem chtěl tolikrát změnit, ale neměl jsem dost odvahy… život který se mi tolik protiví. Kdo by stál nad mým hrobem? Kdo by oplakával úspěšného muže?

            Cítím chladné dotyky. Slyším hlas, který mne uklidňuje. Je to snad smrt? Nebo snad lékaři, kteří mi darují nový život? Dají mi šanci uskutečnit má přání? Stát se člověkem, kterým jsem toužil být… Nebo je příliš pozdě?

Někdy člověk příliš dlouho čeká...