Do tichých ozvěn řeky toku
co s šumem lesa splývají
napíši brkem první sloku
snů, které už se nezdají
Pak do šumění luční trávy,
na každý jablon'ový list 
ty sny  s chutí ovocné štávy,
snad jednou budeš je i číst.

Mezi obláčky na oblohu
i do červánků karmínu
tam přece všude vypsat mohu
ty další, s chutí po vínu.

Snad i do hvězd nočního nebe,
do večerního oparu,
do chladu, který zrána zebe
ty horké, s chutí požáru.

I do duhy a zpěvu kosa,
tam všude přeci mohu psát.
Můj zápisník je ranní rosa...
proč jen už přestaly se zdát ?

Snad ale jeden stačím ještě
dříve nežli se rozední,
než do pláče smutného deště
řeknem si Sbohem poslední.