ABSURDNÍ
Malý a ubohý Nic, plazíc se prachem špinavé prázdnoty,
zastaví se a odpočívá, hýřící žádnými pocity,
pak zase rozvíří nicotnou špínu, vydá se do bílé temnoty,
s novými silami plazí se dál, přitom si nicuje do noty.
---
ZVIŘÁTKO
Zachumlal sem se do svojí postele,
hodil sem na sebe peřinu,
a v tom můj mazlíček štěká zas vesele,
nechá mě bejt sotva vteřinu
Vyskočí na mě a schoulíc se čeká,
jestli ho konečně pohladim,
já na to nic- tak on zoufale heká,
doufal že lásku mu oplatim
možná se zdá že sem nevděčnej sobec,
když on je tak hrozně ošklivej!
Chová se často jak úplnej blbec
a ani srstí on není pokrytej
ale co, řikám si, dyť ho mám rád,
zatáhnu drápky a pohladím ho
pak budu třepa moct v kliďounku spát,
možná až do jídla poledního
jak sem ho hladil po zádech- olízl mě
já ,děsně naštvanej, jsem mu dal políček,
otřel se rukou znechuceně
a pak mu řikám káravě: "Ty si nám ošklivej človíček."
---
THE DOOM
/Bizkitfreakovi a všem z pařby/
připojuji se....
inicializuji lokaci....
inicializuji nepřítele.....
primární úkol: zneškodnit nepřítele: červeně vyznačený pohybující se bod na mapě..
vzdálenost: bezpečná
schopnosti: průměrné
stav systému: dobrý
čekám na příkazy....
nejkratší cesta k primárnímu úkolu
generuji..... nejkratší cesta k primárnímu úkolu: severní blok komplexu
délka: 2 minuty
předpoklad nebezpečí: 0.02%
čas setkání s nepřítelem: 00:02:17:96
čekám na příkazy...
předpoklad mylné analýzy
vypočítávám....... 0.01%
čekám na příkazy...
analyzuj inventář
analyzuji.....inventář: pistole: dostřel: 20m
přesnost: 70%
ráže: 9mm
čekám na příkazy...
analyzuj šance na úspěšné splnění primárního úkolu
analyzuji.....chybný nebo nepovolený příkaz
čekám na příkazy...
analyzuj šance nepřítele na splnění jeho primárních úkolů
analyzuji..... analyzuj šance nepřítele na splnění jeho primárních úkolů: 100%
čekám na příkazy...
čekám na příkazy...
reanalyzuj šance nepřítele na splnění jeho primárních úkolů
reanalyzuji......... analyzuj šance nepřítele na splnění jeho primárních úkolů: 100%
čekám na příkazy...
jaké jsou primární úkoly nepřítele
generuji... zneškodnit tě
čekám na příkazy...
spočítej kolik jednotek míří k primárnímu objektu
vypočítávám......... 34 jednotek
hlášení: čas setkání s nepřítelem 00:02:00:00
čekám na příkazy...
kolik jednotek lokalizuje nepřítele za 00:02:00:00 při předpokladu jeho likvidačního potenciálu
vypočítávám..... za 00:02:00:00 lokalizuje při předpokladu likvidačního potenciálu nepřítele 1 jednotka
čekám na příkazy...
předpoklad mylné analýzy
vypočítávám....99:98%
čekám na příkazy...
reanalyzuj: kolik jednotek lokalizuje nepřítele za 00:02:00:00
vypočítávám.... 0
hlášení: nepřítel zneškodnil 15 jednotek
opravuji 17 jednotek
opravuji 21 jednotek
čekám na příkazy...
analyzuj nepřítele
analyzuji... vzdálenost: nebezpečná
schopnosti: nadprůměrné
stav systému: nadprůměrný
čekám na příkazy...
hlášení: zbylých jednotek: 1
čekám na příkazy...
čas setkání s nepřítelem
vypočítávám....00:00:22:01
00:00:21:01
00:00:20:01
00:00:19:01
00:00:18:01
00:00:17:01
00:00:16:01
00:00:15:01
00:00:14:01
00:00:13:01
00:00:12:01
00:00:11:01
00:00:10:01
čekám na příkazy....
dostaň mě nějak odsud
.....chybný nebo nepovolený příkaz
čekám na příkazy....
zformátuj moji jednotku
formátuji.......
"Ten parchant!! Ten poslední vojáček mi zmizel zrovna když sem se ho chystal rozmašírovat na cucky!!"
"Sem to taky viděl... to víš, asi jak zjistil, že si všechny rozdrtil, rozhod se radši pro sebevraždu, než aby tě viděl a musel podstoupit tu těžkou dávku z kulometu..."
"Ježiš to sou kecy.....hahahahahahahahaha!!!"
"Hahahahahahahahaha"
---
POVRCHNÍ
Uprostřed zahrady růží i bodláků,
kousek od plotu souseda Budoucnosti, (kam není vidět),
ze země trčí lopata.
Je u ní chlapeček,
místní zahradník,
a stoupá na špičkách až k její rukojeti.
Když jí pak chytne, tlačí dolu. Ze všech sil.
A kámen tupý, v půdě si hovící, pořád nic.
Uprostřed zahrady růží i bodláků,
kousek od plotu souseda Budoucnosti, (kam není vidět),
chlapeček Nebojsa usmívá se:
Lopatu položil kousek opodál,
v ruce má šípeček růže, prsty se hrabe v zemi.
Kamínek už ho pranic nezajímá.
Třeba ta růže nakonec vyklíčí, třeba se dobře zakoření....
---
THE DEATH OF THE SUPERNATURAL
Slabé bzučení procesorového větráčku přerušilo tiché prásknutí. Alexej se zarazil. Upřeně zíral na zhaslý monitor, jehož obraz se ještě před cvhilkou mihotal pod svými 60ti herci obnovovací frekvence. Bylo ticho. Harddisk, před momentem zaneprázdněný přenosem dat, začal pomalu a tiše chladnout. Num lock kontrolka zhasla.....
Alexovi po dlouhé odmlce věnované usilovnému přemýšlení došlo, jak moc ho postihla Osudova špatná nálada. Padl hlavou na bývalou obrazovku svého bývalého počítače a rozplakal se doprovázeje sám sebe občasným nesrozumitelným klením. Všechno bylo pryč. Jeho referáty a úvahy, za které si na fakultě vysloužil výtečnou pověst. Pracně .
Po několika minutách slzení, které ovšem zvolna ustalo, se Alexej ocitl ve fázi, kdy už jenom chvílemi nadával a občas mezi pocitem beznaděje a osamělosti se jeho mozková kapacita uvolnila pro myšlenku, že z jeho harddisku by snad šla ještě zachránit jeho poslední a taky nejdůležitější esej, diplomová práce na téma "problémy současného světa a jejich vliv na společnost". Ani on sám onomu vnuknutí nechtěl moc věřit, ale "proč to nezkusit?" napovídal mu jeho vnitřní hlas. Alexej popadl telefon a vytočil číslo svého kamaráda ze školy.
"Mám problém." začal Alex po tom, co dlouhé "tůt", znějící ve sluchátku, vystřídal zvuk zvednutého telefonu známý hlas.
"O co jde?" Sep, tak se Alexejův přítel jmenoval, mu vyšel vstříc.....
Alexej ležel na odlehlé mýtince místního parku, kde se měl sejít se Sepem, a zamyšleně pozoroval zamračenou oblohu. Přemýšlel o svoji budoucnosti. Pravděpodobnost, že Sep jeho promoci zachrání, byla nulová. Alex si to začal uvědomovat čím dál tím víc. Navíc ho znepokojovala skutečnost, že tady na trávě leží pořád jen on sám, a to už nejméně hodinu. S nešťastným výrazem ve tváři pootočil hlavou směrem k igelitové tašce, v níž ležela kovová krabička, dřív známá spíš jako jeho druhé já. V nouzi poznáš přítele, pomyslel si Alexej. Zavřel oči a začal doufat, že se nedožije těch časů, kdy bude jako úředníček vysedávat ve své malé koji a počítat a zapisovat, popřípadě razítkovat všemožné účty a formuláře, na večeře se šéfem, přitloustlým páprdou, od nějž se bude těšit jenom posměšným a lehce cinickým narážkám na jeho životní úroveň, bude chodit s vypůjčeným oblekem a puntíkovou kravatou a bude žít v podnájmu.
Mezi nyní podivným ječením nedaleko hrajících si dětí (i jejich rodičů) uslyšel Alexej stále sílící zvuk rychlého proudění vzduchu ovívajícího jeho tělo. Mířilo k němu auto. I počasí na hovno, napadlo mylně Alexe. Pak už ho nenapadlo nic. Jenom že už se moc těší, až ta šílená bolest, drtící všechny jeho kosti v tělě, bolest, kterou způsobil onen automobil, z něhož Alex viděl jenom podvozek, konečně skončí. Stalo se. Byl mrtvý.
Ulevilo se mu. Vlastně se nikdy necítil lehčí. Gravitační zákony, problémy nebo realita, nic z toho už ho nikdy víc nedrželo na zemi. Vystoupil ze svého zmrzačeného krvácejícího těla. Nebyl na něj hezký pohled. Na načervenalé zaslzené oči, ze kterých číšila hrůza, na tu krev všude okolo. Stoupal stále výš, mezi větve stromů. Auto, které zavinilo jeho smrt, se zastavilo o nejbližší strom. Kouř z něho byl zhruba stejně vysoko, jako on. Mezi tím vším dýmem uviděl i další duši... Pak se zas podíval dolů na -teď nepatrnou- mýtinu, na kterou se seběhla skupinka lidí a občas jeho tělo obohacovala jejich obědy a svačinami. Viděl i přijíždějící sanitku. Zasmál se. Nijak hluboce neuvažoval nad drastickým způobem ukončení jeho života. Byl rád, že nemíří druhým směrem...
Frederic S. byl, alespoň podle většiny čtenářek časopisu RODINNÝ ŽIVOT, nejlepším tatínkem v celém městě. Už potřetí. Byl pracovitý, hodný, zábavný, ale i přísný a zodpovědný. Rodina obývala vrchol žebříčku jeho hodnot od jejího založení. Kdykoli se vyskytl problém, Fred neváhal a klidně opustil zaměstnání, aby mohl jít problém vyřešit a své nejbližší tak zase dát dohromady. Dnes byl podobný případ, po dlouhých devíti měsících čekání se Frederic a jeho žena dočkali dalšího potomka. "Šéfe, manželka rodí!" zavolal s úsměvem na tváři Frederic ze své kanceláře do chodby potom, co se po telefonu rozloučil s doktorem z nemocnice svatého Paula, a chvilku čekal na odezvu svého nadřízeného. "Tak hodně štěstí, Frede! A strhnu ti to z platu!" ozvalo se z vedlejší místnosti. To už byl Fred obléknutý, ze stolu si jen vzal klíče od auta a pospíchal ke své manželce.
"Ne, ne- jmenuje se Kathleen, ne Kathrin.", opravoval Frederic sestřičku obsluhjící terminál, když za pár minut rychlé jízdy městem dorazil nedočkavý a nervózní ke svému cíli. Sestra se s úsměvem jala vyťukat jméno Frankovy ženy na klávesnici terminálového počítače. Po jejím úsměvu ale za chvilku nebylo ani stopy. "Pane S.," zašeptala, "vaše družka bohužel zemřela."
"Co to blábolíte?! To není možné, vždyť přece ještě před chvilkou mi říkali, že vše probíhá jak má!" rozčiloval se Fred, "Volali jste mi, že je všechno v pořádku... že už je na sále a že mám hned-"... S nevěřícným výrazem ve tváři se podíval na monitor sestřina počítače, aby zkontroloval, jestli jméno, které sestřičce nadiktoval, napsala správně. Sesypal se. Podlomila se mu kolena. Sestra Stephanie, jak stálo na jmenovce připnuté na hrudi její modré blůzky rychle oběhla pult a chytla Freda předtím, než dopadl na studenou podlahu. Pomalu s ním došla ke kožené sedačce, kam ho posadila a odběhla pro doktora.
"Tady seděl!! Doktore, kam se poděl?" sestra byla očividně nervózní, když viděla, že sedačka, na níž se měl válet zhroucený Frederic, byla neobsazená.
"Musíme ho najít. V tomhle stavu nesmí nic dělat." podotkl doktor.
Frederic seděl v autě. Jel za svými dětmi. Snažil se řídit co nejlépe to šlo. Tak to vydržel až do křižovatky, poblíž parku. Původně zamýšlel, že zahne doprava, směrem ke škole, kterou navštěvoval jeho syn. Nějak se mu ale vše vymklo z rukou. Místo aby zahnul, jel Fred pořád rovně, směrem do parku. Lehce nadskočil a uhodil se hlavou o střechu svého auta, když najel na vysoký obrubník chodníku. Vůbec nebral ohledy na vyděšené chodce, občas končící pod koly jeho automobilu. Jako by o sobě vůbec nevěděl. Vše najednou začalo ubíhat pomaleji. Frederic právě projížděl skrz park. Ze všech stran ho obepínaly mohutné stromy, chvílemi se kolem něj mihly odpadkové koše a dřevěné lavičky. Stromy se po chvilce rozestoupily a před Fredem se zazelenala neveliká travnatá mýtina, akorát stavěná pro náruživé hráče frisbee nebo čilé psíky poslušně aportující tenisové míčky. Frederic na všechno zapomněl a rty se mu stočily do mírného úsměvu. Pozoroval ten nádherný zdánlivý klid, který mu navozovala zavřená okýnka, přes něž nebylo ječení prchajících návštěvníků slyšet. Pak se znovu uhodil do hlavy a kousl se do jazyku. Nechal za sebou další mrtvé tělo. "Au" zamumlal Fred, pustil volant a rukou si zakryl krvácející ústa.
Ani kdyby měl rukou víc, nedokázal by zakrýt všechny rány, z nichž se ronila krev potom, co narazil do vysokého jasanu a zabil se.
Alexej i Frederic spolu za celou cestu nahoru promluvili jen málokrát. Měli ze svého setkání smíšené pocity, a tak se snažili držet si odstup.
Před oběma se rozevřela mračna. Naskytl se jim pohled na několik osamocených laviček a na mlhou zahalené dveře z masivního dřeva. Alexej k nim ihned přistoupil. Viděl spoustu ornamentů pracně a přesně do dveří vytesaných. Lehce rozpoznal Adama a Evu, jak si lebedí v Ráji, píšícího Vonnegutta nebo Apollo 11, přistávající na měsíci. Přistoupivši Fred si zase všiml žluté pásky, která byla přes dveře nalepená. Stálo na ní: DO NOT CROSS - POLICE. Oba dva se na sebe udiveně podívali. Pak se chtěli do dveří opřít co největší silou, aby je otevřeli. Jakmile k nim ale natáhli ruku, sami se rozevřely jen s malým škubnutím, to když se policejíní páska pečetící místo trestného činu přetrhla..
---
POCTIVÁ SCHIZOFRENIE
Kráčím teď sám noční ulicí,
slečny už nabízí svoje cheap klíny,
po boku jdu se svou milicí-
se svými černými stíny
V tom slyším mňouknutí - kočka
směji se na ní - a v tom je ta tam!
Jednomu stínu mžikají očka
a já nějak hlad už nemám?!!
Ke dveřím do bytu už jen pár chvil,
mám teď strach z pohledu na mě,
stíny své zlé abych nevzbudil,
po chodbě jdu radši ve tmě.
---
NA POČÍTÁNÍ (A PÁR OSTATNÍCH VĚCÍ) SEM HROZNĚ LEVEJ...
Zazvonil telefon
Ztvrdlej kus rohlíku jsem upustil do sklenice jahodový marmelády.
Ta se teď skví na čistejch parketách - odteď i na mý noze.
Naštvanej blížím se k místu, kde slyším ten ošklivej tón.
Volá mi Monika
Chce mi říct něco, co říká se úplně jinak než přes drát.
Povídám: "Dobrá!" a to je všechno, na co se zmůžu.
Navlíkám ponožky a klušu na tramvaj. Ze schůzkou s ní mě chytá panika.
Přejel sem...
Ta árie čtyř tónů zpívající tramvaje, co čistým hlasem mi předhazuje,
když řidič přidává plyn nebo brzdí - tak ta mě uspala.
Oct sem se teď někde za lesem.
Skončilo to!
Móňa mě našla! Jak že to dělá?! Já sebe ne a ona mě bez problémů!
"To je teď jedno," šeptá mi "Já už tě nemiluju. Má totiž strach - jsi hrozný nemehlo."
Je mi tak mizerné - řek bych jí: "Chcípni, ty krávo!" škoda, že nemám na to.
Už je to fajn.
Ležím teď s hlavou po celým chodníku, mám z toho dobrej pocit.
Vážně mě mrzí těch mrtvol kolem, když já se fakt nemoh trefit.
Co? Kolik jich je? To nemám šajn.
Na počítání jsem hrozně levej...
---
INSPIRACE
Ponuré šeptání tichého deště,
hosta všech básní dobrých i průměrných,
nutí mě vylézt z postele...
Postávám u okna, kapky radostně šumí,
škádlivě pleskají sebou o sklo,
smývají prach a šeď z ulice pode mnou,
smývají prach a šeď z mé špinavé hlavy.
A já v tom závanu inspirace,
když vidím, jak si déšť pohrává se světlem lampy,
beru si tužku a blok a otvírám okno, chci mrakům poděkovat.
"Zalez do tý postele, smrade, nebo tě ztřískám!!"
---
DO HLAVY DÍRU
Hlavu mi tíží nešťastný hlen,
zůstal tam z minulé deprese,
-protože nežijem v míru-
Libido smutku ať může ven,
-konzument senzací třese se-
do hlavy dělám si díru.
---
KAMARÁD SVĚTLÍK
Přátelským, šedivým tichem mě uvítal,
smítkama prachu namísto rukou objal,
když fňukající sem po míse vlez do jeho okna.
Hrdličky...i splaška v potrubí utichly,
starostí bez sebe naslouchali,
a Světlík s útěchou ze tváří slzy mi utřít chtěl.
"Dneska to stálo za hovno." dořek sem,
kamarád spláchnutím přitakal,
a já už s úsměvem děkujíc lez sem zas dolů.
Záchode, promiň mi, já tě mám rád.
Oni mě nenechaj bejt, když sedim tady.
Prej že chtěj čůrat a tak.....
Děkuju, žes mě seznámil s tátou...
---
ŽALOZPĚV SVĚTLUŠEK
Maruška bosa, držíc si sukni,
se džbánkem pro vodu na oheň jde,
synáček s povzdychem z kartónu kříž
a trnovou korunu do vozu nese,
stařičký kočí u koně bdí,
zdá se mu o novém desateru,
neznámý písař na seně ve vozce,
do prázdné knihy píše-
-když odjíždějíc naslouchá,
posledích světlušek žalozpěvu
---
Koncert
Ztracené listy
bez hlásku
ve větru posledni pohyby ladí
Jabloní nahých hlas
slyším jak zkouší si
opusu Klimbání část
Zelená ukryta ve křoví u plotu
cvičí si tichový septakord
A načpělý Vzduch
ve svém bouřkovem sáčku
Pozvedá hulku
Za zvuku dešťové sonáty
usinám
a kočka přes sklo okna pozoruje mihotat se
hudebníka Branku.
---
ČÍNSKÉ HAJKU
bosí se v rose
ke svým políčkům rýže
rolníci blíží
---
O Praze
V kapičkách deště
potichu se mihotá
světlo luceren
---
...stojim a nestojim...hlubší kritika by mně mohla rozdrtit:))...doslova
\"prosimtě vrať se k tomu, cos dělal předtim, a už nepiš\"
2. jakost
(možná pukavec?)
pokožka z papíru,
skulina,
žloutek,
a bílek,
a mozeček nebude..
mámo,
mámo!
volej sanitku!
sem po celym tom našem hezkym proutěným košíku!
...
---
NOT FOR YOUR EYES!
ve tmě,
v kumbálku
a
v řiti
utápim se v jejích
láskyplnejch pixelech.
v křečích,
obezřetně
(.....třetí stupně popálenin.....)
miluju
---
no tak, už nedělej fóry, ty hloupatá....
LAJKA
"PODRUHÉ"
Co se to támhle ?!
černýho... ?!
chlupatýho.. ?!
čtyřnohýho
hezkýho
milýho
ustrašenýho
legračního
věrnýho
chytrýho
ztracenýho
hloupoučkýho
(tolik krásnejch vzpomínek)
nádhernýho
vzdálenýho ?!
čtyřnohýho ?!
malýho..
černýho...
vzdálenýho...
mihlo....
to nebyla hvězda, co právě spadla dolu,
viďte
že
ne?
---
je to prostě moje poezie..nejspíš ji nikdo nepochopí, nakonec ani já ne...no a pak to smažu...taxi to "užijte", dokud to tu je:)
panu zelenému mimozemšťanovi
vtírám se Na Zemi přistál jednou jeden pán
k v zeleném.
večerní seanci neboj se,
zástupu povídal mu chlapeček,
komínů, máme tu takový pány, co se
antén staraj,
a aby se ti nic nestalo.
vysílačů, a chytli se za ruku
co a šli spolu po ulici.
k taky skvělý hry,
šedobarevnému, barevnému na schovku,
nebi ...nebo na babu,
se sápou, máme telku,
konečky prstů filmy,
oblohu cítím, ale horory,
já mířím.... mlíko,
krávy, prostě zvířata,
vraťte se pro rádio,
mně, hvězdy,
pane lodě,
parníky, auta, vlaky, letadla,
vím, planety,
kde ste, básničky,
a tak. komiksy,
superhrdiny
vyprávěli vám jé, ty umíš létat!!
o a já taky!
tramvaji? tvoje planeta
noční? je fajn, chci
co tu
nikde nestaví, jako zůstat,
sanitka? můžu
a ?
o
kakau
?
veze mně
rychle
a
jedna paní se
na mně
usmívá piano.
pianissimo.
Prst na Rtech
a
Úsměv.
nebyl ste tam...
tak
tu
na
vás
čekám
tady
blíž..
ale
asi už nepotřebuju
nic
pane,
zelený mimozemšťane.
...
---
lepolera
(pro Mardou)
už jsem se rozhod.
nebudu diktátor,
ani vrah,
a děti budu jíst,
jenom když
by si to
výslovně
přály...
nebudu diktátor,
ani vrah
a odstěhuju se
do Nové Země, radši
až k pólu,
kde je líp
vidět hvězdy.
a začnu
dělat lepolera.
dětem, co
chtějí být
vzdělané
a chtějí psát
básně
o zeleném,
lítajícím mužíkovi,
co se tu usadil
a
nabídl se,
že jim je bude vozit.
už sem se rozhod.
nebudu diktátor,
ani vrah,
v čtyriceti, padesáti
letech,
jak sem chtěl. ani
příšera.
nechám si dovážet
křídový papír
a tisknout na něj
naučné a krásně
lesklé obrázky,
co budou
podivně slepený a rozkládací
a ještě se s někym poradím, teď,
když vím,
co budu,
v životě dělat.
děti
ze mě budou mít radost.
a naoplátku
mně třeba
naučí číst,
psát
nebo možná
i
malovat.
...
---
morana
venku se stmívá,
potichu sněží,
potichu mrzne,
moře za návsí
a
za domem
pláň..
štěkot psů
rybáře vítá,
ulovili kosatku
tak šťastně hlaholí,
smějí se
a líbají své ženy.
už se stmívá,
pomalu hvězdy,
pomalu stopy
ve sněhu
neviděl bych.
ve dveřích
nikdo už nečeká
krom nás
u doků
na loď převozníka
na maminku,
co šla z práce ještě něco zařídít asi
nebo si
spletla
fjord
už se moc stmívá,
bolestí břicha,
bolestí prstů
zmrznutých nepláču!
ani kvůli mamince!
já totiž nepláču!!
...
pojď,
uděláme oheň-
Morana vždycky chodívala
zasedávat ohně
ale maminka
není morana
už se
strašně moc
stmívá,
nešťastně žhnou,
nešťastné uhlíky,
na schodech
sklenice mlíka
a
pantofle
v šeru mizí
dneska nepudem spát.
budeme přikládat
a
volat
maminku
určitě někde pobíhá
a zasedává ohně
kde nemá...
---
inspirováno songem od radioheadů---wolf at the door.
pro mardou...
mardou, tak sem to sem dal, tak jestli mě máš v oblíbenejch, tak by sis to měla přečíst dřív, než to hodim do arény- což teda asi neudělám:))...řekni, co si vo tom myslíš:))
vlk za oknem
stoji
m
a
pozoruju
svět
ve tmě
v zimě-
hvězdy
a
kopce
a
lesy
a
smečky...
a
kaskády střech a
panelovejch domů, jako je ten náš....
a oblohy noční
- pouličníma lampama
protkanou-
hnus něm°d ř eh n u sn o u
lineáru
co se mi
mra zi vě
vlísala do prstů na nohou
brrr!
rrra vítr
hajzl (prozvučněnej tichem městskýho podvečera mimo domov)
mě
štípe
do vočí
sa
kra!
lidi už odešli-
přešel je smutek
z mýho nekonanýho
skonu...
mimo domov....
stojim
a
pozoruju svět
poslouchám
přes sklo,
jak
si z mýho
tranzisťáku pouští noční zprávy
a
sedí v
mý
židli
a
jí
moje
jídlo
a
spí v
mojí
posteli
a
baví se s
mejma
kamarádama a s mojí bytnou
a
krmí
mýho
psa
a
sere do
mejch
gatí na
mym
záchodě
a
čekám, až mi pootevře,
soucitně se pousměje a
podá mi
na parapet
kus
mýho
žvance!
a
kopce
a
lesy
a
smečky.....
a
to prej přišel,
jestli bych mu
nepučil
něco na čtení...
sedim
a
pozoruju
svět......
a
ani
zavolat si
nemůžu
-
domů
že mám
za voknem
vlka
aby si pro mně přišli
...
---
mateřské sklony
jsem
hodný a
určitě bych byl milý a
třeba bych se Vám líbil a přišel bych Vám moc sympatický a zábavný,
občas bych mohl být někde nápomocný,
moc toho nesním a bohatě by mi stačil
.......m e t r x
m
e
t
r
tadyhle v koutě
(abych Vám nebral moc světla)
...umím
trošičku krást a
psát říkanky (co si o nich občas třeba hodní lidé myslí, hledej, za nima určitě ještě něco je... a ono neni -jsou hodní-)
...místama imituju člověka
...
přitom
bych po Vás chtěl jenom jídlo+kde bydlet
+být chytrý
.........
jsem torelantní, takže
když
tak se nebojte! já
se nebudu vnucovat,
vážně...
---
s.i.d.s.
já vím,
že neposloucháš,
myslíš, že nevim,
že neposloucháš?! poslyš: chci,
abys věděl(a) - není
to tvá chyba -
ty moje legrační cácorko,
hlupáčku, není to
tvá chyba, na
světě je
málo
hodnejch vagín,
natožpak penisů, hodně
jich
ublližuje, co
jim síly
stačej, i když
víš taky ne
?
možná to
byla
jenom smůla....
zabijáku....
byl(a)'s ještě prázd(á)ej....
...obal z kůže...
jako my všichni a
skoro jsi nezažil(a) ani
takovej ten
podobnej
pocit, jako když
se řízneš žiletkou
hluboko do dlaně a
krvácí ti to a
hrozně to
studí
a
svrbí,
to ticho,
při horečce, při kterým slyšíš
jenom svý pomalý
dý
chá
ní
a
skoro jsi nezažil(a)
mít se dobře
...
hele,
říkám ti, dítě
- bylo si
prostě
unavený já
to vím, taky
nikdo ti nevyčítá, že's
na nás
hodilo
bobek!!
sly
šíš?!?
kur
va! chytl se Tě
smutek z |sudden
intolerance, infantilit a z |infant
debilit a vůbec, okolního |death
světa... |syndrome
nevim....
nemohlo si
to (roz)dejchat
přes to
(ne)tlučící
srdíčko
(...)
---
how to dissappear completely?!
no jo,
a teď
to na nás zase
hraje
ten svůj neviditelnej
text.
to je jasný,
protože
je to
celý hříčka
- samozřejmě:
how to dissappear completely,
no jo...
je to dost trapný
a je to
na efekt- automatická báseň 17
dvacet čtyři
sobota
děti se vracejí
domů,
s míčem v podpaží
smutně koukaj
do země
já taky
koukám do země,
tohle nepíšu
nepíšu,
nedýchám,
mám strach. šššššt, drž hubu už, ale fakt
(někdo mi
to ukažte,
jak
zmizet.
úplně.)
((hele, mě hrozně
bolí
hlava, tak uuáááááááááááááá á á á á á á á á á
na to á
nemám moc á
síly á
jenom někdo á
buďte á
tak á
hodnej á
je á
to á
otázka á
několika
---
jednomu kamarádovi. sorry, že Tě tak vystavuju \"veřejnosti\":o).
(+jerome & mardou, protože. a závorka nedegraduje!!:o)-to moje báseň....)
rybičky
ahoj!
máváš mi
silnýma
rukama
-z vyhrnutejch rukávů
pestrobarevnýho svetru
s límečkem na zip-
prochladlýma
nočním spánkem
v nostalgických
uličkách ukradenýho velkoměsta
v jedný
bochník
chleba
batoh na rameni
walkman
a perfektní sluchátka
the lamb lies down on
the venceslav's square.....
hehe
nenaučil's mně
jak se ovládat
jak se rvát
jak Tě nesnášet a
posílat do hajzlu
(abych za to jednu nedostal)
.....neprobouzel si mně uprostřed noci......
za to
vim,
jak se zmítat
v dobrým rytmu.....,
jak mluvit....,
pavement pizza,
air guitar, a vůbec
a vůbec,
tyjo....
Tvoje
trochu odstátý
uši
legarčně šílenej řehot
plynná angličtina
tatranka s polárkáčem
dlouhý vycházky
dlouhý telefonáty
Tvůj byt
holden caufield
praha,
zlín,
praha,
zlín.........
sereš mně
tak
jednou do roka
jinak Tě mám
vždycky hrozně rád
(a nezlob se,
jak jsme Ti rozbili to akvárko
v tom devadesátym třetim
nebo kolikátym??...)
---
street spirit
fůrije, co běhaj sem
a tam a mračej se od ucha k uchu,
poblázněně tancujou a vískaj
a rádoby zastřeně a v dvojsmyslech
dvojsmyslech..
dvojsmyslech...
Ti nadávaj a koulej očima a
vískaj [& Ty děláš, žes to nepoznal...(tzn. nevinně se usmíváš)]
básnici v pravdě
di do prdele
první líbání a
kecy o tom
že jsi divnej a
stydlivej
ahoj.
čau.
básníci, co píšou a
Ty to hltáš a hltáš a myslíš
že jim rozumíš a vidíš jenom
ten první smysl ale nevadí Ti to koneckonců nevíš,
že jo: je to jenom halda
kopa k sežrání pěknejch slov
co do sebe cpeš jak nezavřenej a stejně rychle to vyhazuješ, plnou hubu tamtoho..
a
pak rádobymagoři
co tolik nelítaj
a nevýskaj jako ty holky ne-e,
v pózičce se smotávaj do sebe s
blokem a tužkou
a píšou o tom
co je zrovna napadne
ale jen tak naoko
maj to vždycky v hlavě -strašně dlouho, sbíraj spojení a slova a dojáky a pak to stmelej v jeden šit:
obraz -
ulice -
ticho -
prázdno -
asfalt nasáklej deštěm -
videopůjčovna
[ztracený existence- první, co v tom máš vidět- opuštěná videopůjčovna plná videokazet s ošklivym přebalem neznámýho filmu a neznámých herců...]
a pak tam přidaj něco o tom
jak jsou hrozně zamindrákovaný a
přitom si to nezasloužej
a velký básníci je
obdivujou
malý x velký
malý x velký
malý x velký
malý x malý
malinkatý x normální (???)
....pauza
je to fakt hrozná dřina
někdy to trvá až
dva tři
měsíce
[..."dobrý film!" džek londn, d ňůspejpr]
---
keko a mardou a ewce a ewce01 a tak...:)
představení
pulhodinka
humorem hýřících
nevázaně tlumeně
tlachajících učitelů (tfuj tfuj,
nervozně tiše
naléhavý cinkot klíčů od sborovny
čekání na večeři možná flám
s kolegy)
rodičů
shovívavě se usmívajících
u vystoupení dětí té
paní, co sedí vedle
(to není pravda, to není shovívavě...)
milé kabátky
teplé
pěkné
zlaté
náušnice
školník u dveří
a já ("hlubinnej bráška") a
moje klávesy:
ta píseň s jesus christ superstar -
zpívá ji ta ženská -
v houslovým provedení.
a hned po mně
jdu já -
budu recitovat.....
(nesmim na konci zapomenout udělat tu tečku...)
---
:o)
)o:
vílo
dneska v noci
přijdeš
potichu
do mýho pokojíku
a
budeš poslouchat
jak jsem
lucky
nešťastnej
ta pasáž, jak dvě osamělý kytary vyhrkáváj svůj hrozně dojemnej motiv a postupně gradujou gradujou až do refrénu...Pull me out of the aircrash
Pull me out of the lake
sedneš si na kraj
mojí postele
a rozbrečíš se
že sem tak
zamindrákovanej.
a budeš mě milovat.
a Tvoje slzy mi budou
skapávat na tvář
se syčením a leptáním a kvílením
mi vyléčej moje akné.
a to bude super.
---
nebrat se tak vážně
NEBRAT SE TAK VÁŽNĚ
NEBRAT SE TAK VÁŽNĚ
NEBRAT SE TAK VÁŽNĚ
NEBRAT SE TAK VÁŽNĚ
NEBRAT SE TAK VÁŽNĚ
NEBRAT SE TAK VÁŽNĚ
NEBRAT SE TAK VÁŽNĚ
NEBRAT SE TAK VÁŽNĚ
NEBRAT SE TAK VÁŽNĚ
NEBRAT SE TAK VÁŽNĚ
NEBRAT SE TAK VÁŽNĚ
NEBRAT SE TAK VÁŽNĚ
NEBRAT SE TAK VÁŽNĚ
NEBRAT SE TAK VÁŽNĚ
NEBRAT SE TAK VÁŽNĚ
NEBRAT SE TAK VÁŽNĚ
NEBRAT SE TAK VÁŽNŠ <- DO
HAJZLU!
DO HAJZLU
DO HAJZLU
DO HAJZLU
DO HAJZLU
DO HAJZLU
DO HAJZLU
DO HAJZLU
DO HAJZLU
DO HAJZLU
DO HAJZLU
DO HAJZLU
DO HAJZLU
DO HAJZLU
DO HAJZLU
DO HAJZLU
DO HAJZLU
DO HAJZLU
DO HAJZLU
DO HAJZLU
DO HAJZLU
DO HAJZLU
DO HAJZLU
DO HAJZLU
DO HAJZLU
DO HAJZLU
DO HAJZLU
---
jeromovi...
tvářit se důstojně
jak
přemýšlim
nad 1. obrazem slovo
od slova
kloužu po
všech párech dlaní
umaštěnejch od mýho
hranýho afektu v několika
řádcích
dlaní těch
co ve mě viděli moc
protože já v sobě viděl
moc
nebo kdo ...?
musím to celý ještě nějak
doleštit
nějakejma přepěknýma
slovama +
možná najít nějakou myšlenku,
racionální vysvětlení,
když Ti
chci říct, že
bych byl rád
kdybys mě nechal
u nějaké z Tvých
smutných a morbidně laděných básní
napsat
račte si podkasat sukně, mé dámy,
teď jdeme peklem
---
***
nikdy sem nebyl
natolik básník
abych tak
jak píšu stačil
všechno rozmetat rozmačkat nebo zmuchlat znak
po znaku čárce háčku...
rozmačkat zmuchlat rozmetat
to do všech stran a až tam
kde končej hory
(pamatuješ sim copter, járo?:o))
který VY byste museli prochodit
bosýma nohama prolízt zorat
moje čínský rejžový plantáže vyplenit
probrečet prochechtat
kterýma Vy byste se museli proplazit a naříkat
při tom,jak Vás to
nebaví
mrzí
...
tulipány
růže
měsíc v rybníce
spadlá hvězda
Miluju Tě! (ale nikdy Ti to neřeknu...)
..a stejně byste nenašli
tu poslední
tečku.
..
natolik básník aby
mi Kdokoli! napsal to je ale
píčovina
jako omluvu za svou
líbeznou nechápavost
nejsem básník
abych Vám to co Vám říkám už
asi ikstou uvozovka báseň uvozovka dokázal nějak poschovávat nebo
přidat nějakou prémii v
podobě
nikdy-neviděnejch-debilní-snahou-číšících
novotvarů,
promiň te!
nejsem
natolik dobrej
kamarád abych
o svý marný snaze
věděl předtím
než se která přihodila
a tužkou
kterou držím v ruce
bych si pak vydrhnul
svoje ústa (-předvádět přemýšlivost-)
od tý mý smradlavý
-nepravosti!- ...takhle je to...
až vstanu z týhle
židle stejně
nebudu sám protože
všechno okolo mě bude
stejně jako tohle slovo
a tadyto
nasáklý tím
zapáchajícím
lepkavým libidem díky
kterýmu mě každej najde !!
protože bude mít stopu - jako když
seš posraná dovolená zvěř a všichni okolo
poďobaný frajírci s puškou -
...slizem
mýho neštěstí
minulejch vánoc
letošních vánoc
tima allena maculayie culckina
pátků večer pátků večer sobot
ráno a
dobrodružnejch filmů s
dětskýma představitelema v
hlavní roli na čt jedničce
letních ozdravnejch pobytů
animovanejch pohádek
popularity v kolektivu
líbeznejch tichejch
vesniček
v neděli
odpoledne o letních prázdninách
po dobrým obědě
obrázků zasněženejch
hor z reklamy
na marlborka
obrázku motorkářky
s úchylným úsměvem a
vlajícíma vlasama
co se jí z řítě
vine noční cesta skrz
jilmy smrky borovice
prérie až doklikatí
do hor do
velkoměsta s krásnou
obytnou čtvrtí
a stejně i s mrakodrapama a
zapadlýma uličkama
který by se používaly
do seriálů
z policejního prostředí
tolik
básní mi prošlo pod rukama
tolik jsem jich prospal & proležel
v posteli
tolikrát přišel můj brácha a v nejlepším=
v mým postkoitálním pročítáním si (teda spíš
doufáním, že udělám dobrej dojem) svejch
posledních slov mi
s řehotem
restartoval počítač
tolik jsem jich probrečel proefektil
prosral prodělal ztratil podělal -
protože jsem byl zvědavej jak malej
harant
co si vyžere všechnu čokoládu ze svýho
adventního kalendáře dřív
než ho máma stačí vytáhnout
z tašky s nákupem
a nenechal jí
tam
kde byla!
krásná
úplná
oblíbená
kdoví kolikátá
---
|
|
