Déšť dopadal na střechu stavení a stékal do okapů. Zvuk tekoucího pramínku vody do sudu přehlušovalo šumění deště, který nepřetržitě vše zkrápěl. 
 Zuřivý štěkot psa v místnosti dokresloval vypjatou atmosféru, která zavládla. Strážmistr Kamil Jelínek uchopil do rukou pušku a přitiskl se u okna ke zdi. Přes stékající kapky deště na okně se zadíval ven. Sochu však nikde neviděl.
„Co budeme dělat?“ vysoukala ze sebe třesoucím hlasem Martina Kopecká.
„Zůstaňte, kde jste!“ vyhrkl a přeběhl rychle k druhému oknu.
„Co je to proboha za sochu?“ zeptal se Luděk Kopecký.
„Přišla ze starýho hřbitova,“ řekl a proběhl napříč místností k dalšímu oknu. Ani poté však sochu nespatřil, a tak nervózně došel k oběma manželům.
„Určitě tady někde je. Třeba čeká, až vylezeme ven. Máte mobila?“ otázal se.
„Ano. Ale je ve vedlejší místnosti na stole,“ odpověděla Martina.
Jejich pes Brok zůstal nehybně stát vedle nich a začal vrčet, přičemž stáhl ocas a poté pomalu couval až k nohám Luďka.
„Pozor, někde je přímo u domku,“ vyhrkl Jelínek a těkal očima od okna k oknu. Přitom spatřil přes otevřené dveře ve vedlejší místnosti na stolku ležet mobilní telefon.
„Přineste mi ten mobil!“ vyhrkl a Martina vešla do vedlejší místnosti. Pak se ozval její výkřik, který zanikl v hluku. Její manžel i Jelínek se hned rozeběhli k oné místnosti. Oba spatřili bortící se stěnu a do místnosti vcházející sochu.
„Utíkejte!“ zařval na manžele a přiložil ke tváři pušku. Přes konec hlavně se poté zadíval do kamenné tváře. Vzápětí stiskl spoušť a přes obláček dýmu spatřil, jak se soše odlomil kus boční strany hlavy. Mířil stále na její hlavu, načež opět vystřelil. Soše se odlomil celý nos, ta však postupovala stále dále a popadla velký stůl, který mrštila prudce před sebe. Strážmistr uskočil do strany a stůl dopadl těsně vedle něho. Pak uviděl, jak socha těžkopádně běží přes místnost k němu. Co nejrychleji se rozeběhl napříč místností ke dveřím. Když jimi probíhal ven, zasáhla ho do zad velká váza. Vykřikl bolestí a zároveň zakopl o práh. A poté se skutálel po schodech ven.
  Zcela zpocený Martin za volantem otočil ve startéru klíčkem, který stačil vzít na věšáku. Rychle sešlápl pedál od plynu a auto vyjelo prudce otevřenými dveřmi garáže ven. Ve stejný okamžik se k němu rozeběhla jeho žena a ze strany přibíhal i strážmistr. Současně se ozval hluk a na kapotu automobilu dopadlo několik cihel. Socha vybourala další kus zdi a to přímo nad výjezdem z garáže. Než se nadál, ozvala se rána a střecha vozidla se zbortila na něho. A to bylo také to poslední, co vnímal.
   Martina začala hystericky ječet a Jelínek strnul, když viděl, jak socha skočila na auto a svou vahou jeho horní část slisovala.
„Uteč!“ vykřikl na ječící ženu, zatímco socha slezla ze zdemolovaného vozu, které poté zvedla do kamenných rukou a mrštila ho po utíkající ženě. A tu zdemolované auto přišpendlilo k zemi.  Pak svou pozornost socha zcela obrátila na strážmistra. Smáčen deštěm zoufale se rozeběhl přes zahradu. Socha ho následovala.
  Před sebou náhle uviděl velkou dřevěnou desku, kterou dvěma skoky přeběhl. Přitom mu došlo, že ta deska zakrývá bazén. Ohlédl se za sebe a uviděl, jak socha vbíhá na desku. Ta se prolomila a ozvalo se velké šplouchnutí, načež do všech stran vystříkla voda.
„Plavat snad neumíš!“ řekl si a pomalu došel k okraji bazénu. Voda se v něm čeřila a k hladině stoupalo velké množství bublinek. Když se hladina zklidnila, tak spatřil, jak stoupá vzhůru velký obláček, který se nad bazénem zastavil. Pak potemněl a v jeho středu se objevila tvář. Její ďábelský výraz ho vyděsil, až mu přeběhl mráz po zádech. Poté se tvář i s obláčkem rozplynula. Naprosto vyčerpán dovrávoral ke stavení a usedl opřen zády o zeď na zem. Zadíval se na louži, do které dopadaly kapky deště. Připadal si jako v nějakém zlém snu, ze kterého se ne a ne probudit, ale když se po čase ozvaly policejní sirény, plně si uvědomil, co zažil.

KONEC