Krabička od cigaret

Ležím na nemocniční posteli. Po pravém boku se ke mně vine má dcera. Pevně svírám její ruku. Vnímám její teplo a ona mé. Obě víme, že už ne příliš dlouho. Cítím, jak se jí potí dlaň. Slyším vzlykot. A mně se tak ztěžka dýchá.

         Na dceřině mladičké tváři jakoby velkým písmem bylo napsáno: BEZNADĚJ.

„Neopouštěj mě, mami.“ zašeptala do ticha. Co ji mám říct? Že ji nikdy neopustím? Proklínám tu krabičku cigaret. To ona je viníkem. Díky ní vyprchává život z tohoto těla.

         Stále mám před očima scénu, která se tolikrát opakovala a já nedokázala změnit její konec. Jako vždy jsem si po obědě zapálila to svinstvo. Po chvilce se místnost naplnila kouřem. Moje tehdy malá dcerka zakašlala, aby mi dala najevo, jak jí to vadí. Pak spustila svou „Mami, nekuř, ve škole říkají, že kdo kouří umře!“ Vždy jsem ji odbyla oblíbenou větou všech kuřáků „Na něco se umřít musí!“

         Byla jsem tak hloupá! Jak nesnáším tu krabičku od cigaret!

         Chtěla bych vidět svou dceru ve svatebních šatech. Chtěla bych ji pozvat na nedělní oběd a hrát si s vnoučaty…

         Ale už je konec. Není to rána osudu, tu bolest jsem si způsobila sama. Jenže proč za mé chyby platí i ostatní? Pohlédla jsem do uplakaných očí mé dcery, je pro mě vším. Opětovala mi pohled a pak oči zavřela. Napětí v ruce povolilo a já věděla, že naposledy vydechla. Že už nikdy neucítím její teplo.

         Bože! Tolik nesnáším tu krabičku od cigaret! Ale mnohem víc nenávidím sebe! To já jsem viníkem! To opravdu musela zemřít? Jen abych jí dala za pravdu? Naposledy jsem stiskla její ruku, nyní však už bezvládnou a zašeptala „Odpust mi“.