Známe ji dobře, je nám matkou,

jen otec zůstal neznámý.

A pevná lávka zdá se vratkou…

když nevědomost, chutí sladkou,

všechny mé smysly omámí.

Jak chromí láskou tiše hynem

a její smutek učí číst

bezradné řádky psané stínem…

Poslouchám věrně, jsem tvým synem,

než tíhou činů umře list.

Nechci už říkat nahlas slova

napsaná zlobou z jejich úst.

Zrozeni kousek od hřbitova

si v další smrti umřem znova.

Životem lehce růst a růst…

a růst….