Chodívám měsíční krajinou. Bývá tu pusto, jen ozvěna osamělých kroků odměřuje čas a vzdálenost. Přesto se tu cítím tak nějak dobře, v bezpečí, takhle sama. Nikdo sem nepřijde, nezná sem cestu, nenajde mě. Asi by mě mělo děsit, když přibývá chvil, kdy si to ani nepřeju... Chodívám často touhle měsíční krajinou své duše.
nebýt závěru, bylo by to moc pěkný. Jenže ten závěr z toho udělal tak trochu kýč.
Ten závěr je možná trochu otřepaný, ale dává textu význam, který dávat má, a je tedy na svém místě. Začátek má i pěknou atmosféru, která pak trochu slábne příliš epickými formulacemi - chtělo by to i zde více obrazů :o)
nebýt závěru, bylo by to moc pěkný. Jenže ten závěr z toho udělal tak trochu kýč.
Ten závěr je možná trochu otřepaný, ale dává textu význam, který dávat má, a je tedy na svém místě. Začátek má i pěknou atmosféru, která pak trochu slábne příliš epickými formulacemi - chtělo by to i zde více obrazů :o)