Neplač, neplač, že tě můj dotek

vyvrhl na svět.
Je čas vzdělávat se

zmapovat omezenou stezku

krve a spletitou síť civilizace

v dětském mozku—

zazděné dveře dávných veršů

prorazí naše výkopové práce.

 

Mé dítě, necukej před štípnutím
            obyčejné jehly!
Takhle si nic nevštípíš.
A netvař se tak tupě!
Narodilo ses bílé a na ruce
            máš prstů pět.
Nemáš důvod fňukat! 

 

Nekňourej, přítelíčku. Drž se té plachty.

Dětské svaly se zatnou oním prvním

děsivým škubnutím: a vpřed!

Je to gotický let a prokristapána

pokrč ta kolena ….

lehce jako máslo, co se vzdává noži.

Mně pro radost, narovnej ty záda!

 

Roentgen ukázal normální kost, páteř

 co roste jako údiv.

Rovně, rovněji! Těm křidýlkům

by prospěl korzet

z kůže nebo oceli. Křič, kopej si, jak chceš

stejně se držíš plachty a tvoje

drobounké svaly křičí: „Sleduj, dívej se na nás!“ 

 

Já, která jsem tě zplodila, přihlížím

 s váhavým uznáním.

Ta šňůra kolem vychrtlého krčku

 tě vždycky stáhne dolů

a k milující matce. Dobrá, stačilo.

Zpátky na zem. Do mé náruče udýchaný

andílku s hlínou mezi zuby. 

 

Jsi kluk nebo holka?––ukaž––

            ještě se neví. Nevadí.

Stejně si tě nechám.

Nehty mám dlouhé, hbité a lačné

krve vykousané bleškami

tak honem, poklekni

skloň přede mnou hlavu. Pak se unisono

pomodlíme, matka s dítětem, naše

píseň bude škobrtat a pádit, ale ladit

ladit …. co říkáš? 

 

Ano, pěj svou píseň lásky, lásky, té

 pečlivé přepečlivé lásky

píseň promyšlené, vytyčené, zmapované

lásky

ach, lásky, nehynoucí lásky––

kbelíky a těžkotonážní

velké říční čluny

s haldami lásky jako zrna––

z chmurných mračen lící

prš na nás lásko, prš––

obrovské vroucí, tavící se zkumavky

lahůdkařství s kousky lásky–– 

 

To se ti povedlo, teď stůněš.

Hrozná otrava, tyhle zvraty a záchvěvy

 dětského života––

zasvítí, zhasne a zasvítí a zhasne

docela jako letní blesk!

Teď zase zhasnul––

tady je zrcátko. Ukaž, jestli dýcháš?

Žiješ. Srdce v mé ruce, bezvládný obscénní

 orgán, a jak malý.

Máš tam ještě něco? 

 

A už jsi zase svěží! Nemoc se neudrží

 v klikatých tunelech dětských žil.

Horská dráha vystoupá a padá

japonský letoun se s jekotem řítí

dutým potrubím

dětských tepen.

Vidíš tu kupu hraček!  

 

Louka harampádí pod vánočním stromkem.

Rozvaž mašli a zírej na tu krásu

v krabici trs blond lidských vlasů––

kůstky, co časem opadají

když je jiní používají––

oční bulva, co se zhoupne na své

 gumové nitce––

a kilometry knih, mé dítě,

všechny z mého pera!

 

Výchova začíná dějinami.

To je ta nejpoučnější hračka.

Veselé vánoční stromky zkrášlují zaváté moře

mrtvol v dějinách, kde jsou hvězdy lampami

a prázdný žlab prázdným žlabem––

otoč první list v Dějinách Lidstva
a koukej začít svůj vlastní dlouhý příběh.

Přestaň si cucat palec.

 

Mrtvola est sur la table.

Ruce bez prstenů a prsteny bez rukou

paže US vojáka a na ní hodinky

 čtrnácti Němců jako suvenýr.

A ta paže už je taky suvenýr:

pověs si ji do pokoje.

Mrtvoly, mrtvoly, Alpy mrtvol

mrtvoly v údolích i pod stoly

v uniformách šitých matkami

z jejichž churavých paží jsou naběračky

v bublavých kádích s polévkou času.

Dějiny est mrtvoly.

Zpod peřin švýcarského sněhu vykukují

modrobílé prsty chlapců.

 

Prchej před všemi mudrci, dítě; neotálej.

Po tom šampónu, co ti prodají

 ti vlasy zmodrají a kosti zbělají.

Chop se té plachty, dítě, povstaň

a neustávej v boji!

Dějiny jsou mrtvoly a příroda jsou

mrtvoly, vyčesané vlasy němých mrtvol

odvápněné zuby starých

mrtvol se změní zpátky v oblázky

a oči zpátky v medůzy.

Tráva jsou lidé balzamovaní

chlorofylem.

Ten šváb, co ti včera večer

vyběhl z boty

jiného večera zas přileze.

Chraň si zrak tlustými čočkami.

Neplač, neplač, že dějiny

jsou příliš osobní

a že se ti nelíbí.

 

Evropa mrtvol není ani moje představa

 vyššího řádu.

Jenže začít znovu není možné.

Ani muk, jen hezky seď. Zapomeň. Je čas k obědu.

Čas na koupel. Čas očkování vztekliny

a velikonočních prázdnin––

Čas bojů v mateřské školce

co prověří tvoji chromou nohu.

Začni kopat––

 

Budeš mně, která jsem tě stvořila,

jednoho smutného dne cizí?

Proč ta tragédie, ta odvěká záhada

Proč to, že děti mizí?

Sem a tam po Alpách těl

pobíhají a vyjí.

Vyjí z těl svých matek

a z jejich lásky.

Parchanti zdrhají před polibky matek

a z velkého vyznačeného království

které jsme přichystaly.

Mám nárok na trochu moudrosti.

Z mých svatebních šatů máš teď košilku

ze zmučených útrob mozek.

Sem se dívej, vryj si moje jméno.

Na tomhle světě není nikdo, jenom já.
 

 

-----------------------------------------------------------------------------

 

 
Mother to Her Child  

 

Don’t cry, don’t cry, because at my touch

 you bubbled into life.

I’ll begin now the work of education

 the charting of limited vein

And intricate web of civilization

In a child’s brain—

Bricked up doorways of ancient rhyme

Shall fall to our excavation. 

 

My child, don’t flinch from the sting
             of a simple needle!
How will you ever learn anything?
And don’t look so dumb!

You’re a white kid and your hand

 has four fingers and a thumb.

What reason to snivel? 

 

No whimpering, little friend. Hold onto this sail.

Tight go a kid’s muscles with that first

Terrible jerk: then off!

It is a gothic flight and for God’s sake

 raise your knees ….

Easy like butter surrendering to the knife.

To please me, straighten that back bone! 

 

The X-ray showed an ordinary bone, a spine

 branching out like surprise.

Straight, straighter! Your little wing bones

 could go with a brace of

Leather or steel. Cry, kick, what you will

Nevertheless you clutch the sail and your

Chicken muscles cry: Watch us, watch! 

 

I who, have borne you follow with my eyes

 in grudging approval.

The string around your scrawny throat

 will guide you back to size

And Mother’s affection. All right, good.

Back to earth. In my arms a panting

Angel with scum on your front teeth. 

 

Are you a boy or a girl?––let’s see––
            Not sure yet. No matter.

I’d have you either way.
My nails are long and deft and thirsty
For the bit-bloood of fleas
So here, down on your knees
Bow your head to me. Afterward let’s pray

In unison, mother and child, our

Song stumbling and wild but in tune

In tune … What do you say? 

 

Yes, sing your song of love, of love, of

 careful, careful love

A song of plotted graphed and charted

 love

O love, perennial love––

Stell buckets and huge tonnage

Great canal barges

Heaped of Love like grain––

From frowning clouds of cheek

Rain love upon us, rain––

Immense boiling test tubes molten

A delicatessen of love’s parts–– 

 

Now you’ve done it, now you’re sick.

What a bore, this twist and flickering

 of a kid’s life––

Off and on and off again and on again

Like simple summer lightning!

And now it‘s off again––

Here’s the mirror. We’ll check for breath.

Alive. Heart in my hand a limp obscene

 organ, very small.

Anything else inside? 

 

Up and around so fast! Sickness never lasts

  in the giddy tunnels of a kid’s veins.

Roller coasters dip and soar

Japanese aircraft sink with a shriek

In that hollow rubber tubing of

  a kid’s arteries.
So open you eyes to a mound of toys! 

 

A meadow of junk beneath a Christmas tree.

Untie the paper bow and stare

Into a box of blond human hair––

Knucklebones that proved deciduous

In another human’s use––

An eyeball to bounce on its own

 elastic string––

And, my baby, a library of books

All of which I’ve written! 

 

Education begins with History.

It’s the most educational toy.
Fairy Christmas trees dotting the snowbound sea

Of history’s corpses, with stars for lights
And empty manger for empty manger––

Turn to page one of Human History

And get busy with your own long story.

Stop gnawing at your thumb. 

 

The corpse est sur la table.

Ringless hands and handless rings

American G.I. arm with fourteen Germans’ watches
           Slid upon it, for souvenirs.
And the arm itself is now a souvenir:
Hang it up in your room.
Corpses, Corpses, an Alps of corpses
Corpses in valleys and under tables
In uniforms mothers have sewed
Their stricken arms turned ladles
In vast bubbling vats of time’s stew.
History est corpses.

Sheets of Swiss snow are now sheets uncovering

 blue-white boys’ toes.  

 

Stampede before all wise men, kid; never hesitate.
The shampoo they’ll sell you will turn

 your scalp blue and your bones white.

Take hold of that sail, kid, soar

 and keep up the fight!

History is corpses and nature is

Corpses, the combed-out hair of quiet corpses

The decalcimated teeth of old

Corpses become pebbles again

And their eyes back to jellyfish.

Grass is people embalmed with

Chlorophyll.

The roach that ran out of your shoe

 Last night

Will creep back again some other night––

Use thick lenses to protect your eye.

Don’t cry, don’t cry, because history

Is a too personal story

And you don’t like it.
A Europe of corpses isn’t my idea eiher 
 of any great order.

But no, we can’t start over.
Shut up, sit sill. Forget. Time to eat.
Time to bathe. Time for vaccination
And Easter vacation––

Time for kindergarten’s wars

To test your paralyzed leg.

Start kicking–– 

 

Will I who have created you call you

 stranger one sad day?

What’s this tragedy, this secular mystery

What’s this business of kids running away?

Up and down the Alps of bodies

Kids are running and howling.

They howl from their mothers’ bodies

And from their mothers’ love.

Little bastards shrink from mothers’ kisses
And the great indexed kingdom
We’ve prepared.
I have claim to a little wisdom.
I made over my wedding dress for your nightie
And my suffering entrails for your brains.
Look this way, memorize my name.
There’s no one in this universe but me.