Své nekrology pouštím do větru Čpí beztak inkubátorem Za zahradní zdí se už dlouho vádí les opilý pryskyřicí sladkou od jara O místo na slunci Měl by být inspirací pro svárlivé kolik porozumnění je v boji v řeči stromů kolik porozumnnění je v zhasínání kolik důvěry...
Suchá jehla
Své nekrology opisované ze stěn inkubátoru pouštím do větru Světlo houstne v směr Cestou mezi smaragdy jehlic a sluncem jako žárovkou kterou se topí v drůbežárnách Když zhasne plamen vyšlehne ihned modří žhavý jazyk z téhož místa do podzemí Modrý kořen oblohy
Olej
Nebesa jsou tak rozpálená že sálají takřka akvamarínově a přece vychladají cestou mezi smaragdy jehlic a pohledy vytepanými jak gongy Tak zní podzim pukle a přeci s nenásilným trváním Bezpečně v pryskyřici ztuhlé či tuhnoucí od jara Do jara
Tuš s červeným inkoustem
Své nekrology v řeči lidí ze stěn inkubátoru dávám číst větru a ten je se smíchem rozmetá Jsou prý to jen překlady z řeči lesa za zahradní zdí Je už dlouho opilý a dřív narození jeho mumlání slyší Usměji se do zimních jablek
Dřevoryt, bukové dřevo
Podzim je úvodem mé Knihy mrtvých Jejím srdcem je próza zimy Jejími stranami jsou ulice s vazbou města v deskách smaragdově zelených jehlic A její poslední větou je první sněženka.