Lístek se chvěje na větvičce a čeká... toužebně, nebo s obavami? Už před časem se jí tvářičky zbarvily do červena a kostrbaté vlásky chytily jemně žlutooranžový nádech. Prohlížela se v šedavém nebi, kterým se proháněly dešťové mraky. Takhle se neznala. Doteď měla zdravě zelenou pleť, proč se tak náhle mění?
Shlédla dolů. Spadne, určitě ano, ale kam? Co je pod ní? Pamatovala se na zelený trávník, který si prohlížela z výšky. Ale co nyní ukrývá hustá mlha? Lačně po ní pohazuje závojíčky a obaluje ji vábivými krůpějemi rosy. Bere si ji. Krade ji. Odloučí ji od jejích kamarádek, od její rodiny. Nechce odejít... ještě ne. Není připravená! Ne!
Padá... dolů, do neznáma. Vítr popíchne větev, která po ní natáhne záchrannou pařátu.
Pozdě.
Měkce dopadla na zem, kolébaná chuchvalcem našlehaného mléka. Strach jí svíral žilky, když se před ní rozpíjel obraz jejích mrtvých bratrů a sester.
Mladá jabloňka si oddychla pod náhlým úbytkem váhy. Teď byla volná, nespoutaná zelenými šmíráky.
Ale byla také nahá. Nejdříve se zastyděla, stáhla se do sebe a chránila se malými větvičkami. Se svítáním ale neodolala a toužebně vztáhla ruce k nebi. Slunce se ohlašovalo růžovými paprsky a příjemně lechtalo do kůry. Posledních pár teplejších slunečných dnů, než napadne sníh. Cítila zimu ve vzduchu, věděla, že přijde co nevidět.
Ten fešácký buk odvedle do ní jemně šťouchl a vyzval ji tím ke hře. Jemně se hladili konečky prstů, slastně si povrzávali korunami. Tohle je ta jediná chvilka, kdy mohou být spolu. Sami. Nerušeně.
Poslední políbení a o kůru zazvoní první sněhová vločka. Přicházejí ruku v ruce, krásné, veselé i teskné zároveň. Teplo tím končí, konec laskání a volnosti. Ale začíná tím období úžasných stříbřitých modelů a chvilek strávených poslechem sněhové zvonkohry.
Vítej, Zimo. |
Albireo 