V měsíčním světle uviděl major Karel Pokorný zdi zříceniny, načež se přískoky k ní rozeběhl.
„Pozor, pane majore. Jeden voják jde po hradbách!“ uslyšel v naslouchátku, co měl v uchu, hlas nadporučíka Mirka Vincenta. Ten na dálku ovládal miniletadélko, ve kterém byla zabudovaná mikrokamera. Major dlouhým skokem doskočil ke zdi,  ke které se přitiskl a zadíval se nad sebe na horní část hradeb.
„Přibližujou se ke mně tři vojáci. Budu muset střílet!“ sdělil po vysílačce podplukovník Michal Novotný.
„Kde jste přesně pane podplukovníku?“ zeptal se Pokorný.
„Za zříceninou v lese. Ale chci je jen uspat!“
Major se poté při zdi rychle rozeběhl a přitom se neustále díval nad sebe,  jestli na něho z hradeb nevidí ti dva němečtí vojáci, co jsou ve zřícenině. O chvíli později se dostal na zadní stranu zříceniny a postřehl pomalu jdoucí trojici postav. K okraji lesa jim zbývalo jen několik metrů. Hned zalícil pistoli na nejbližšího vojáka, přičemž zbraň přepnul na tichou střelbu.
„Jsem připraven,“ šeptl poté do mikrofonku, který měl na malém držátku, které vedlo od ucha.
„Mám je taky na mušce!“ ozval se náhle vysílačkou kapitán Jan Skácel, který doběhl na okraj lesa na opačné straně zříceniny.

„Mám na mušce toho velitele,“ sdělil oběma podplukovník.

„Uspím toho, co má samopal,“ řekl do mikrofonku major.
  Vzápětí se zapotácel německý důstojník, který šel mezi oběma vojáky. Zbraň mu vypadla z ruky a než se skácel k zemi, tak i oba vojáci zavrávorali a sesunuli se bezvládně na zem.
„Pozor! Ty dva, co jsou ve zřícenině, to viděli a skrčili se na hradbách!“ upozornil je nadporučík.
„Zlikvidujte je stejným způsobem. A hlavně, ať nestačí vystřelit!“ řekl podplukovník a pokračoval: „A vy, nadporučíku, rychle přijeďte do blízkosti tohohle zatracenýho kopce!“
„Rozumím! Provedu!“ zněla nadporučíkova odpověď.
   Mezitím se kapitán pozorně díval zpoza kmene stromu na hradby. Přes speciální brýle viděl vše jako ve dne a pak spatřil  na hradbách obličej a helmu jednoho německého vojáka.
„Pane majore, vidím jen hlavu jednoho na svý straně na hradbách. Jestli se aspoň trochu nadzvedne, tak ho trefím,“ sdělil po vysílačce.
Major ve stejný okamžik při zdi došel k jednomu velkému otvoru a hned jím vlezl do zříceniny. Též přes brýle vše viděl zřetelně a tak podél další zdi došel ke kamennému schodišti. Opatrně se zadíval přes schody výše. Vojáky neviděl a tak vkročil na schodiště.
  Kapitán postřehl, jak helma za hradbami zmizela. Chvíli pozorně hleděl na celé hradby, ale vypadalo to, že na nich nikdo není.
„Nikoho nevidím na hradbách. Běžím ke zřícenině!“ řekl a poté se rychlými přískoky rozeběhl. V běhu se stále díval na hradby, ale nikoho nespatřil. O chvíli později doběhl ke zdi a podél ní došel rychle k místu, kde byla rozbořená zeď. Opatrně přelezl přes hromadu sutin a prošel kolem další zdi. Poté se ocitl u nádvoří.
„Jsem na nádvoří. Nikoho na hradbách nevidím,“ hlásil, když tu náhle uslyšel vedle sebe pohyb. Uskočil do strany a vzápětí uviděl po schodech kráčejícího vojáka. I on ho spatřil. Němec hned pozvedl pušku, ale kapitán pohotově stiskl spoušť pistole, načež následoval neslyšitelný výstřel. Vojáka zasáhl a ten se zhroutil na poslední schody přímo k jeho nohám. 
  Major tou dobou došel na konec schodů a přikrčil se, načež se zahleděl na hradby. Nikoho však na nich neviděl. Chtěl povylézt výše, ale na nerovném schodě mu trochu podjela noha a on dopadl  levým loktem na schod. Zároveň zazněl výstřel.

 KONEC ŠESTÉ ČÁSTI