Šel jsem zelenou plání a nechal krásné zlaté slunce pečovat o mé tělo. Šel jsem nahý, protože jsem věřil, že tohle slunce ví, jak o mne pečovat, plně jsem mu důvěřoval. A byl jsem nahý i duševně, bez přetvářky, bez lži. Věřil jsem, že mě nespálí. Šel jsem dlouho a bylo to krásné. Občas slunce překryl mráček a na tu chvíli jsem pocítil zimu, ale bez těch okamžiků strádání těla bych nedovedl ocenit velikost slunce, pod nímž procházím… Bylo mou modlou, zdrojem života a přesto i potenciálním vrahem. Bylo jediné…

V jednu chvíli však slunce uhaslo. Obklopila mne tma a srdce začalo bušit jak splašený kůň. Dříve než si oči uvědomily, že nevidí, udeřil do nahého těla a obnažené duše krutý mráz prázdnoty. Ostré jehly zajížděly do míst, která ještě před okamžikem laskaly zlaté paprsky. Zoufal jsem, že slunce opustilo svého poutníka. Drásal jsem se pochybnostmi, zda jsem dostatečně uctíval jeho laskavost, zda jsem projevoval dostatek lásky a věrnosti ke svému slunci. A pochybnosti bolely víc než krutá zima kolem. Cítil jsem, jak tráva mizí a mé nohy najednou kráčely ledovou plání a krystalky zlého ledu se zakusovaly do chodidel zhýčkaných měkkým kobercem. Ale musel jsem jít dál. Křičel jsem zevnitř, abych zahnal chlad, Snažil se proniknout pohledem tmou. Krok za krokem jsem musel pokračovat.

Bezpočtukrát jsem zatoužil zastavit se a nechat uvěznit své já v ledové krustě bezčasí. Chtěl jsem se zahřát, toužil jsem po ostrém předmětu, jímž bych přeťal tepny a nechal ještě teplou krev stékat po povrchu promrzlého těla, aby užilo naposledy ještě trochu tepla z jediného zdroje, který mi zbyl - mého vlastního tělesného já. Ale šel jsem. Docházely mi síly a čekal jsem na dobrotivou smrt.

V dálce zaplálo světlo. "Mé slunce," vzlykl jsem a padl na kolena. Led se zaryl do kůže a donutil mne vstát. "Vrátilo se," v očích se mi leskly slzy, ale ihned mrzly a dřely do očí. Světlo sílilo a chlad se zdál snesitelnějším. Nebylo to mé slunce. Poznal jsem to. Byl jsem překvapen, neboť existovalo jen jedno slunce v mém světě. Jedno jediné a neměnné. Ale opustilo mne. A nechalo mne napospas tmě a zoufalství. A nečekaně do mého světa zelené pláně vstoupilo slunce jiné a snad i silnější. A hledalo mě svými paprsky. Bylo velké a krásné. A bylo jiné a zároveň tak známé. Třásl jsem se ne zimou ale šokem. Upřelo na mne své paprsky a vyléčilo omrzliny, očistilo mou duši a tvář. Mohl jsem se podívat beze strachu. Pod nohama vyrašila tráva a další krok byl již měkký a hebký. Bylo to kouzlo. Zatoužil jsem být mu blíž, dotknout se toho slunce, které mne vyvedlo ze tmy. Vydal jsem se k němu. Teplo bylo stále znatelnější, světlo mne oslňovalo. Slunce bylo na dosah. Pulsovalo touhou poznat to stvoření, co se vylouplo ze tmy. Cítil jsem to všemi póry těla. "Shořím," křičel jsem zevnitř, ale šel jsem dál, protože zima byla tak dlouhá a já byl hladový po teple. Dotkl jsem se lačně povrchu slunce a pocítil bolest a extázi. Cítil jsem, jak planu jak vích. Oheň prostoupil tělo, světlo duši a měnili mne v popel. Naplněn štěstím jsem žhnul svým novým sluncem a měnil se v prach. Naposledy jsem s úsměvem vydechl: "Slunce mé, já hořím."