Ne,
už nikdy,
nesmím se dívat,
na tvou tvář,
jak se usmíváš,
bodáš mě do srdce,
úsměvem probodneš srdce,
co se neskutečnu nebrání,
přesně jak jsem psal,
všechno sedí,
i v tom neskutečném chaosu
ubohých myšlenek,
které měly všechny barvy světa,
i ty,
co si ani neumíš představit,
a teď jsou tmavé,
tmavší než,
*bojím se na to pomyslet*
než tma v zavřené rakvi,
pod zemí.
Nesmím na Tebe myslet,
pomohla jsi mi,
ale teď nepomáháš,
bolíš, bože tak bolíš,
kdybys mě nechala,
alespoň zemřít rychle.
Netoč s tím kůlem,
NETOČ, proboha prosím Tě,
prosííííííím,
už mám srdce,
rozemleté na kaši,
tak ho vyrvi,
prosím Tě,
vyrvi ten zatracený kůl.
Nebo víš co?
Nechej ho tam,
už je to moc dlouho,
nechci vidět,
tu velikánskou díru,
co tam po něm zůstane.
Nechej ho
a klidně
s ním toč dál,
stejně už nemáš
co zničit,
srdce už nemám,
a dýchat se mi už dávno
přestalo chtít.