NOC JAK STRUNA
"Mirku, tady!", tlumeně vykřikla Jarka a chytila mě za ruku. V tom nastal zmatek. Kdosi přepálil v celém baráku pojistky, někde v dálce zuřivě bouchala vychovatelka do zamčených dveří a pronikavě křičela ... Ani nevím, jak jsme se vymotali ven.
Potom jsme dlouho běželi pustou noční ulicí, za námi ještě slabě dozníval hluk ze spánku vyrušeného děcáku ...
"Já už nemůžu ...", vyrážela ze sebe Jarka a já jsem najednou taky cítil, jak se mi podlamujou kolena. Vběhli jsme do tmavého průchodu v řadě domů. Jarka se na mne přitiskla celým pružným tělem a já krátce hledal svými ústy její rty. Potom jsme se dlouho a lačně líbali. Vyrušila nás až rychlá kadence kroků, která se rozléhala pustou ulicí jako výstřely. Průchodem proběhla nějaká dívka. Jarka se mi prutce vytrhla a křikla: "Jiřino!". Dívka se polekaně otočila, ale když poznala Jarku, udělala několik kroků nazpátek.
"Co tady děláte, blázni? Koukejte se někam zdejchnout, nebo vás dostanou ... stejně nás už hledají ..."
"Kolik uteklo holek?"
"Dost, a kluci navíc udělali strašnou paseku, roztřískali okna a dveře..".
A tak jsme se rozešli do nejistoty...
Když jsem se trochu uklidnil, začal jsem pochybovat, jestli to nebyla blbost, ale přestal jsem na to myslet - byl jsem rád, že jsem zase s Jarkou... tak dlouho jsme se neviděli ...
Poznal jsem ji asi před půl rokem na jednom čundru - to ještě v děcáku nebyla a já nevěděl, že je to s ní takový nahnutý. Jednoho dne si pro ni přišel policajt, řekl mi abych si dal pozor, abych neměl nějaký opletačky - a od tý doby jsem ji neviděl.
Bylo mi ji líto, ale co jsem měl dělat, ani jsem nevěděl kde je. Až teprve před týdnem přišli kluci, že Jarka a ještě nějaký známý holky jsou v K..., tak jsme vypracovali společný plán ne jejich osvobození...
"Tak ahoj," řekla Jiřina, "já tu mám blízko jednoho známého, snad bude doma..."
"Ahoj," řekli jsme a byli zase sami.
"Není ti zima?", zeptal jsem se.
"Ne."
Já ale viděl, že jí zima je a tak jsem sundal svetr a přehodil jí ho přes ramena. Drobně, ale vytrvale mrholilo.
"Kam půjdem ?" zeptal jsem se.
"Já nevím..."
"Na nádraží teď nemůžem ... a já to tu neznám ..."
"Tak třeba na Ostrůvek, v zahrádkách jsou různý boudy...", řekla nerozhodně a tak jsme to šli zkusit... Měli jsme štěstí - hned do první boudy jsme se dostali celkem lehce. Uvnitř bylo moře všelijakých krámů, nějaký lopaty, hrábě, starý pytle a hromada zatuchlého sena. Tam jsme se tedy uložili. Za chvilku Jarka spala. Já ležel na seně a hlavou mi táhly takový blbý myšlenky ... co bude dál a tak... Zanedlouho jsem už měl taky dřímotou nejasnou hlavu...
Probudil mě nějaký vtíravý zvuk. Zaslechl jsem tlumené hlasy a kroky. Opatrně jsem se vyhrabal ze sena a škvírou ve dveřích vyhlídl ven. Leknutím mi zatrnulo v zátylku - asi dvacet kroků od boudy stál policajt a před ním, ve světle baterky, Karel s nějakou holkou z děcáku. Chvíli tak stáli a potom společně odešli.
Najednou jsem podlehl panice - vrhnul jsem se k hromadě sena, přitom jsem zakopl o hrábě, nebo co, něco se s rachotem sesypalo. Zatřásl jsem s Jarkou, ta leknutím vykřikla, popadl jsem ji za ruku a táhl ven. Když jsme lezli přes plot, zahlédl jsem nalevo za křovím bliknout světlo. Strhl jsem Jarku napravo a rozeběhli se po měkké pěšině, Zastavili jsme se až na konci ostrova před náhonem k mlejnu. Někde nablízku se rozštěkal pes - chvilku jsme váhavě stáli na břehu, ale strach nás přemohl a vkročili jsme do vody. Byla odporně studené - zprvu mělká, ale když jsem udělal tři kroky zapadl jsem tam až po pás. Jarka byla o dva kroky pozadu a tahala mě zpátky. Přitáhl jsem ji k sobě násilím. Vykřikla, já však udělal několik dalších kroků a cítil jsem, že se dno začíná znovu zvedat a strhnul jsem ji znovu k sobě. Voda z nás jen crčela, když jsme se dali znova do běhu. Několikrát jsme málem upadli, cesta byla kamenitá a nerovná - Jarka otevřenými ústy sípavě dýchala... Potom jsme se vydrápali na strmý železniční násep. V kalném světle se donekonečna táhly lesklé přímky kolejnic. Za námi se koleje větvily - začínalo tu nákladové nádraží. Tu a tam se černal obrys vagónu. Rozešli jsme se k nim. První byl zaplombovaný, druhý byl plný nějakého bílého prachu ... teprve asi pátý byl prázdný.
Vlezli jsme dovnitř. Teple to tu smrdělo dobytkem. Na podlaze byla vrstva udupané slámy - sem tam se černal v řídké tmě kravinec. Sedli jsme si blízko dveří na čistý kousek, zádama k sobě a opřeli si hlavy o ramena. Dlouho jsme mlčeli, až Jarka řekla: "Co budeme dělat?" a když jsem neodpovídal, pokračovala: " Víš, celou dobu jsem si myslela, jak nám bude dobře, až zase budeme spolu..." odmlčela se a potom bez souvislosti řekla: "Já mám pekelnej hlad..." a po delší odmlce: "... a je mi hrozná zima z tý pitomý vody..."
Co jsem jí mohl říct- taky jsem měl hlad, taky mi byla zima... trochu jsem se pootočil, vzal její hlavu do svých dlaní a ústy jsem našel její rty- cítil jsem, jak je má rozpraskané a horké.
"Ty máš horečku ..."
"Ne ... to se ti jen zdá...", její hlas zněl mdle a nejistě. Chvíli jsme se dívali s nejtěsnější blízkosti sobě do očí - rozeznával jsem jen mihotavé odlesky v jejích zřítelnicích ... Potom jsem se opřel pohodlněji o stěnu vagónu a dlouho upřeně hleděl na světlý obdélník zamřížovaného okýnka naproti ve stěně, až mě přemohla dřímota.
Probudil mě náraz vagónu o vagón. Otevřel jsem oči a chvilku jsem byl oslepený světlem - byl den. Jarka spala s hlavou položenou na mých kolenou - měl jsem úplně zdřevěnělý nohy. Opatrně jsem ji opřel o stěnu - zřetelně jsem cítil horkost jejího čela - vstal jsem, trochu odtáhl dveře a vyhlídl ven. Asi padesát metrů od našeho vagónu stál v řídké mlze nádražák a připevňoval cosi na vagón. Byl k nám otočený zády. Zatřásl jsem Jarkou a když otevřela oči, pomohl ji na nohy. Vyskočili jsme z vagónu do kolejí - nádražák stál přes dva vagóny a tupě na nás zíral. Za ním se objevil druhý. Cítil jsem nesmírnou slabost v nohou, Jarka mě držela za ruku a slabě se potácela. Dali jsme se do klátivého běhu - za námi se nesly výkřiky : "Podívej jak ji zřídil... zřídil..." a hurónský smích, který se tříštil o nárazníky vagónů a mísil se do skřípotu písku pod našima prchajícíma podrážkama ...