| Dílo #19707 |
|---|
| Autor: | Nikdojiny |
| Datum publikace: | 12.09.2005 10:07 |
| Počet návštěv: | 765 |
| Počet názorů: | 1 |
| Hodnocení: | |
| Prolog |
|---|
|
| PARAZIT |
Jdu ulicí, klopýtám, ale stále to ještě považuji za chůzi. Jak by ne! Stačí napřímit jednu nohu, potom druhou a třetí. Víc jich bohužel nemám. Vlastně to člověka dost zamrzí, všichni mají těch nohou nejméně pět nebo šest a já jenom tři. Proto se odlišuji! Jinak jsem si s nimi podobný, jde mi jen o ty nohy.
Tak tedy klopýtám ulicí. Upustím od výrazu ,, jdu." Jak bych mohl jít, když v jednom kuse jen klopýtám. Tak tedy klopýtám tou zpropadenou ulicí a co nevidím! Ještě jeden takový jako jsem já ke mně natahuje svých sedm rukou aby se se mnou mohl seznámit a snad mě i pozvat na skleničku. Ó, jak jsem za takové shledání vděčný oné všudypřítomné prozřetelnosti. Už dlouhé roky jsem o tom snil. Snil jsem o dvojníkovi a teď, když už jsem přestal doufat v jeho nalezení, se mi zjevuje v docela onošeném, hnědozeleném saku a ve vybledlých, ve větru plandajících kalhotách. Řeknu: A nyní se půjdeme projít. A On na to: Kdepak projít, nyní si půjdeme zaklopýtat. A já se vám směju jako děcko.
Dnes už jsme dva, dohromady máme čtrnáct rukou a šest nohou. Když se můj dvojník nadzvedá z postele, aby si obul boty nebo se podíval ven z okna, snažím se mu v tom být co možná nejvíce nápomocný. Opřu se dvěma rukama o postel a pomalu se sunu k zemi, přičemž nejméně dvě ze svých nohou nechám volně viset ve vzduchu, aby se za ně dvojník mohl zachytit a v poklidu se po nich spustit až dolů. Potom jsme na zemi a objímáme se štěstím ze společného úspěchu.
Od našeho osudového setkání uplynulo rovných pět let. Za tu dobu jsme se na tolik sblížili, že kdybychom od sebe měli být odtrhnuti, jistě by to ani jeden z nás nepřežil ve zdraví, neboť jednou, stalo se to tak před třemi lety, jsme se já a můj dvojník probudili v těsné blízkosti u sebe a ničeho nedbaje se začali svým obvyklým způsobem spouštět z postele. Ale ejhle! Ono to již po staru nešlo. My jsme srostli.
A tak nyní, ač to nerad přiznávám, jelikož přiznání takového rázu mě vždy poněkud ponižovaly, žijeme ve vzájemně propůjčovatelném těle, nehledě na to, že by se jeden z nás, čímž míním svého dvojníka, ovšem pokud by chtěl, mohl z tohoto těla lehce vysvléknout a vzít na sebe svou někdejší podobu. Kolikrtát jsem k tomu svého dvojníka nabádal! On se však nenechal k ničemu takovému přemluvit a tvrdošíjně trval na tom, abych tělo opustil já a nikoliv on, protože jeho tělo, které měl po celou dobu našeho soužití schované nahoře na půdě, je už jistě proděravělé a ohryzané od krys. Avšak tím, kdo by mohl mého dvojníka z těla vyhnat, nestaraje se o to kam půjde a jak bude žít, jsem pouze já sám, jelikož toto tělo, toto vzájemné tělo, patří veskutečnosti mě. Je to mé původní tělo a můj dvojník, naprosto si vědom pozdějších následků, zcela sprostě využil toho, že jsem jedné noci, tedy před oněmi třemi lety, usnul dříve než on, což se vlastně od té události již nikdy více nestalo, a pokradmu si vlezl do mého těla, předstíraje poté, že je to pro něho stejně nevyřešitelná hádanka jako pro mě.
Doposud jsem však v sobě nenašel tolik potřebné rozhodnosti, abych svého dvojníka z tohoto těla vyhnal. Za prvé mám ještě v živé paměti všechny jeho laskavé skutky vůči mně a za druhé vím, že kdybych tak nakonec učinil, jistě by mě až do konce života, nebo lépe řečeno dokonce mé bídné existence, trápily šílené výčitky svědomí. Ale na druhou stranu musím prohlásit, že se teď můj dvojník noc co noc zmítá v úkrutných bolestech, jež mu způsobuje čím dál tím větší nejistota z toho, jestli ho náhodou, během jeho spánku, skutečně z těla nevyprovodím. |
|
Počet úprav: 2, naposledy upravil(a) 'Nikdojiny', 12.09.2005 10:09.
| Názory čtenářů |
13.09.2005 09:33
 Mistle_
|
Jsem u druhého odstavce a asi to nedočtu, promiň ... |
Přidat názor ...nápověda k hodnocení  |
|---|
(Pro přidání názoru je třeba se přihlásit)
|