Do srdce pomalu jehla se zaryla,

lehounce, potichu, dala se do díla.

Něco tam přišila, něco však roztrhla.

Přišila záplatu. Lásku pak odtrhla.

Smutek se vkrádá mi, vkráda se do těla.

Bělená břízami, přísaha nezněla,

nezněly sliby a nezněly ovace,

nezvonil ani zvon, všichni šli do práce.

Národní smutek se kvůli mě nedrží,

listí pak přikryje tělo mé ve strži,

a tiché reqiem vítr mi zapíská,

že mrtvé ve vlasech nikdo už nevíská.