Vlasy i myšlenky do copů spletla mi,

droboučké kamínky samotu zahání,

pramínky temnoty hledají cestičky,

měsíc je zavedl do naší písničky.

Zpívám si o duši, zpívám si o bolu,

plamen tmu nezruší, zatančí pospolu,

zatančí pospolu do rytmu přílivu,

kometu bláhovou políbí na hřívu.

Do snění, do plánů, vetře se,

samota do duše kdykoli vejde se.

Do smíchu, do pláče, do rovu,

zakuje myšlenky do těžkých tepaných okovů...

Pod čarou přílivu kreslím si do písku,

prsty se zapletly do zlatých řetízků,

které tu nechaly vzpomínky vodních víl,

stříbrné hoblinky ztracených krásných chvil.

Zpívám si o čase, zpívám si o pláži,

zpívám si o písku, o těžkém závaží,

o písku, který čas i tu pláž spojuje,

myšlenkách smýkaných tím časem do sluje...

Bez smíchu, bez pláče, temnotou,

tak končí myšlenky sycené samotou.

Bezduše, bezcílně, ve spěchu

odplouvá vědomí na loďce skořápce ořechu.