Podobá se opelichanému a neokřídlenému netopýrovi, který se usilovně, avšak marně, snaží doletět k jakési ztroskotané lodi, spíše vraku, jež nyní působí jako obrovitá kosatka s vyhřezlými střevy.
Je pouhá představa, jejimiž záchytnými body ve zdánlivé realitě, jsou jenom tma a ticho. Dva, od sebe neodlučitelné komponenty, prolínajicí se v jedno, docela malé klubko.

A tak nyní, na sklonku dne či noci, to nedovedu upřesnit, neboť spočívám v pološeru, se opět nadzvedá coby jeden mocný celek, jež představuje nedozírnou sílu hmoty a simbiózu mezi ní a pozemskými zákony. Znovu se tu zaleskne její trup, odrazí paprsky světla a vyrazí na předlouhou plavbu neznámem, jako by to ani nebyla ona, co zde ukončilo svoje tratě. Jako by se tu vedle ní, totiž v jeji bezprostřední blízkosti, jež je zároveň vzdáleností odměřenou západem purpurového slunce, nepovalovalo tolik mrtvých, o skaliska zpřetrhaných a polámaných, lidských těl.

Zdá se však, že ji to nijak neodradilo od dalších nástrah, naopak, snaží se teď ze sebe vyházet všechna ta těla do onoho podmořského veškerenstva, aby si tím ulehčila plavbu a nebo se nadobro odebrala ke dnu s nimi.