Vyhnána z domu..nikdy tam není bezpečno když jsi nablízku, tati, kráčím do nikam kolem staré zahrady..je tak pustá a zarostlá, jako už mnoho let, jako včera, však dnes, zmožena sentimentem jsem zahlédla ve vysoké trávě, tam u našeho stromu několik dětí..snažily se vyšplhat na ten strom..byl tak zvláštní a já to nikdy nedokázala..bylo to příliš vysoko, skoro jako samotné nebe..však se slabým závanem větru zmizeli jako prach co vlétl mi do očí… odvrátila jsem se a šla dál, unášena podvědomím na jediné místo, k té žulové desce..hladké a klidné..bezpečné..když znovu jsem ji spatřila, jemně jsem ji pohladila konečky prstů..zanechaly tam svůj otisk..a pocítila jsem ten úžasný bolestný mír jako tehdy, když jsem chodila mezi hroby a rovnala převržené vázy. Draly se mi slzy do očí tím kratičkým odhalením..závanem větru ve vlasech.. tím neuvěřitelným klidem..ale nedokázala jsem plakat.. Bylo toho tolik..je toho tolik..všude kolem. Někdy si vážně přeju úplně zešílet a nechat se pohltit svým vlastním, lepším světem, stejně tak hladce jako se položím na hladinu vody a plavu..tehdy cítím, že se vznáším. Plavala jsem tam na tom místě tolikrát a stejně jsem posledně plakala bez slz dojata ničím…a vším..splývala jsem s hladinou oproštěna od zemské tíže.