Za těžkou závorou, olověných vrat se dusím!

Krví prosáklé polštáře nebes…

Proč jsi to byl ty?

…kdo dnes ráno přišel s tou šarlatovou stuhou…

Něžně lemovala mé tělo

Za sebou cestičku z cárů masa

Teď krvácím a dusím se!

Spoutals mne prstenci ze svých vlasů…

…tak černočerná a zničená.

Projíždíš mými rty…

Zrezivěle proťaté čerstvými ránami

…nemohou mluvit, nemohou dýchat

Jen skrze režnou nit, prošitě vzdychají:

„Jak jsem mohla? Jak jsem jen mohla?!“

A pláčou…

Rudolící řeka, východ slunce…plna šrámů a Tebe.