Stojím pred stromom v ktorom som svadbu mala A som z toho dosť vyhúkaná Neviem či chcem povedať čosi vážne Iba ak že došlo k vražde Zomrelo tu jedno dievča Myslím že tu tiež svadbu mala Zabil ju pán myslím že sa ZMATOK volal Pýtali sa holuby či ju náhodou neľúbil Bola to jeho tragédia A ona na ňu doplatila Stratila sa v čase vášne Keď sem chodila písať básne A uvidí ju už len ten Kto nie je toho hoden Aby sa nebál rozplakať Keď jeho žena bude z okna skákať Objavuje sa len v rannej hmle A jej slza na každý kvet dopadne Na každý kvet v svadobnej kytici Na každú dušu ktorej niet pomoci
Stojím pred stromom v ktorom som svadbu mala A som z toho dosť vyhúkaná Neviem či chcem povedať čosi vážne
a dost. Dál už z toho mám pocit, že jsi nevěděla jak dál a tak jsi to lepila, jak se dalo. Ztrácí se se obsah i forma. Ty první tři verše jednak hezky plynou a jednak je v nich taková akorát směs tajemství a humoru, že jsem se opravdu těšil, co bude dál. Nic. Když to nejde, tak to nejde. Nemá cenu tlačit na pilu. Napadnou Tě tři verše, tak si je schovej. Máš počítač, v čem je problém? V počítači mohou ležet třeba rok, než Tě k nim napadne pokračování. Všimni si, že dál už to není ani báseň je - to vyprávění náhodně rozsekané do veršů. Sem tam se mihne ordinérní rým, celkově je to ničem.