Žádný z jejích žalů nepomíjí.
Klopýtá nadnášena tajnou silou do pozítří
a slepé ruce rozhazuje v krásném gestu
usmíření. Smysl to nedává. Vrak duše
se náhle vylomí ze své osy - umrtvený křehký zub
na přistávací ploše pro jistotu,
že někde a někdy, možná...sagitální řez.
Dávno zaschlá slza v koutku oka.

Zakleté ticho, i když se mluví páté přes deváté.
Slova padají do úsměvu,
všechna ta plytká slova hluboko klesající ke dnu...
A přesto: na konci rozhovoru
žádné ze slov nepřebývá a žádné
nelze odebrat a vzít sebou,
daleko od jejího osamění.

Směšně malá hlava se náhle vyvěsí
jak sluchátko telefonu. V nastalém tichu
je slyšet silný tlukot srdce na bránu věčnosti,
nad tou hlavou kde se jako duha klene
jeden prostor jednoho ztraceného světa,
zrcadlícího se uvnitř bílých vlasů.

Díváš se ven a vidíš
jak ruka hladí zlatá písmena
vyrytá do náhrobku
a k tomu zdáli znějí otřepaná slova...
Není žádné sbohem, jako není žádné kdysi.
Všechno je jenom teď a nyní.

Jak říct a přitom neublížit,
že ani jeden z jejích synů
nebyl utkán z látky,
z níž je udělán její život-
to jediné, co ještě má
a co svýma slepnoucíma rukama
musí dál nadzvedávat na schodech?