Dobové kostýmy andělů na klíček mě vždycky dráždily. Slabomyslná kritéria mravních hodnot a každodenní gladioly uvadající úměrně počtu prosouložených nocí – nesnesitelné.

Kdysi jsem po delším váhání vyslovil dost hlasitě větu: Nenávidím Číňany. A vida – kámen se znovu valí dolů a ubohý Sysifos se s bujarým chechtotem ujímá opět vlády. Jakoby obloha byla modřejší a lidé kulatější... Vězí to však v každém z nás.

Zamykejme vždy pravé zámky. Třeba paklíčem idealismu. Nosíme v sobě svoji vlastní smrt. Což na tom přidáme-li se k bílým či černým? To na věci nic nezmění. Znám lidi povznesené nad čas. Zemřeli stižení totální paralýzou.

Dnes nenávidím vynálezce a uctívače zvonů. Klaníme se před gilotinou a líbáme karabáč, který nám denně rozežírá naděje. V masochistickém orgasmu se svíjíme v prachu vlastní existence a neodvažujeme se vyhladit cenzory.

Naopak zpíváme hlasitě píseň: Co by tomu řekly příští generace? a se šťastnými úsměvy nasloucháme potlesku vlastních dlaní plesajíce nad neschopností mozků...

Ti upřímnější z nás se alespoň zardívají studem nad naší geniální dovedností zaměňovat slova. Coito ergo sum.

Chodíme po kruhové dráze a hrdě oznamujeme počet kilometrů. Sekáme ruce zlodějům, abychom z jejich prstů mohli beztrestně stáhnout ukradený prsten. Všechno jako dřív. Se stoupající kvalitou břitu popravčí sekery se zvyšuje kvalita protéz. Poměry zachovány. Podstata nezměněna.

Popelem mrtvých zúrodňujeme půdu a koloběh pokračuje. Krysa v labyrintu však jednou docela jistě zešílí.

Ale kdesi nad-  a mimo krysí chápavost, daleko z doslechu se ozve:

Tak, pokus u konce.