a že už ani nemám klíče
vlastně by stačil jeden od vchodu...

nádechem rozněžnělých lamp někde za okny
šanson tiché ulice
přebíjí neslyšné vzdechy
milenců nárazově prázdných bytů
a záclon s černými světlomety
roztoužených rán ...

....
(protože už ani nemám klíč...)
hltám kousky nocí
za alabastrovými střípky cizích rozbitých srdcí
(a ty mi pořád nevěříš
že to mý je jen z jednoho kusu
vždyť já sobě taky ne...)
vím, že otevřená okna pláčou
rozporuplnou touhou tisíců slaných parapetů
modlí se za absurditu deště
aspoň by smyl tu samozřejmou trapnost slz
tu kvůli které se vysmívají
chodníky, ulice a cesty

a tak-abych nebyla trapnou
jednou z mnoha parapetových plaček

jdu brečet ven

(abych nebyla náhodou tou
co pláče bez tebe...!)

zavřu okno

kurvím se se slzama
slabošsky podléhám tvářím němých lamp
rozcupovaným vzpomínkám se dávám všanc

za polorozpadlé sny
nemilovaných otevírání
dechu na okenních tabulkách

jsem tvoje plačka za cigaretu a slzu
a stejně nepůjdu domů...!