Slunce nemilosrdně pálilo z modravé oblohy a horko začalo být nesnesitelné. Robert se po lese spíše ploužil, než šel a v duchu si nadával, co to měl za nápad,  jít na houby.
„Stejně >houby< najdu. Akorát tak nějakou vysušenou prašivku!“ pomyslel si a zastavil se před malým lesním paloukem. Přehlédl jej a zahlédl pod jedním stromem několik hnědých hlaviček.
„Hrome! To budou hříbky!“ řekl si a hned tím směrem vykročil. Ušel jen několik kroků a naskytl se mu pohled na skupinu kamenů. Zarazil se.
„Do prkýnka! Copak mám už vidiny?“ problesklo mu hlavou a nevěřícně se na ony kameny zadíval. Do dvou z nich kopl, jako by se chtěl přesvědčit, že jsou to opravdu kameny. Šel dále. Netrvalo dlouho a zaslechl odněkud zdálky nefalšované zavytí. Překvapeně zůstal stát. Chvíli naslouchal, jestli se opět něco podobného neozve, ale v lese vládlo ticho. Ani ptáček nezazpíval. Sotva udělal krok, ozvalo se vytí znovu a tentokráte bylo mnohem blíže.
„Přeci tady nejsou vlci?“ řekl si, přičemž slyšel v nedaleké houštině šramot. Pozorně se na houštinu zahleděl. Něco se v ní pohybovalo. A pak uslyšel vrčení. Vytřeštil oči. Mráz mu přejel po zádech a cítil, jak mu naskakuje husí kůže. Přitom zahlédl obrovskou hlavu vlka, který na něho cenil zuby a svítíly mu červeně oči. Než stačil nějak zareagovat, houština se rozevřela a z ní vylétl velký pták.
  Rozechvěn po celém těle sledoval jeho let do korun stromu. Opět se podíval na houštinu. Nic se v ní nehýbalo.
„Proboha! Já snad dostal úžeh!“ pomyslel si a zároveň se ho zmocnil pocit, že se s ním všechno začíná točit. A vzápětí si začal připadat jako na kolotoči. Zavrávoral a opřel se o kmen stromu. Vše se mu před očima rozmlžilo a slévalo dohromady. Poté nevěděl, jestli stojí nebo leží. Pokusil se udělat několik kroků. Nevěděl, kam přesně jde, ale šel.
  Když opět začal vnímat, nevěřil vlastním očím. Stál v tmavém lese. Před sebou náhle spatřil velké množství poletujících světýlek. Přibližovala se  blíž a blíž. Připadal si jako očarován. Pak se světýlka změnila v bílé průsvitné postavy. Slyšel jejich hlasy. Víly kolem něho začaly tančit. Roztančil se také. Jejich smích se mu rozezvučel v uších a začal přecházet ve zvonění zvonečků. Zmocnil se ho pocit, že se začíná vznášet a vše kolem náhle přestal vnímat.
  Když otevřel oči,  viděl kolem sebe jen mlhu. Zdálo se mu, že stromy z ní začínají vystupovat. Přitom se ozývalo  praskání. Viděl, že stromy se proměňují v podivné postavy. Chtělo se mu křičet. Nohy se mu daly sami od sebe do běhu. Postavy stromů se po něm natahovaly větvemi, které se změnily v ruce. Běžel dál a před ním se náhle rozjasnilo. Byl opět v lese zalitém slunečními paprsky. Uslyšel zpěv ptáků. Pak už neměl sílu běžet a klesl do trávy. Zaslechl rozeznět se cvrčky, načež se mu zvuky cvrčků pozvolna vzdálily. Poté přestal vše vnímat.
   Pomalu otevřel oči. Přes větve a listí mu na obličej dopadaly sluneční paprsky. Zmateně se rozhlédl kolem sebe. Byl na kraji malého lesního palouku. Podíval se na hodinky a zděsil se.
„Hrome. Já tu tluču špačky už pěkně dlouho a košík je prázdnej. No, vopravdu jsem dneska našel >houby<. To mě teda máti moc nepochválí,“ řekl si a vstál. Pak nejkratším směrem zamířil z lesa.
    Na obrazovce monitoru jeho chůzi lesem pozorovaly dvě postavy.
„Myslíte, že náš experiment na tomhle jedinci nám poskytl cenné informace o nitru člověka?“ zeptala se jedna z nich.
„Myslím, že ano. Jeho reakce, vnímání a myšlení máme zdokumentováno. To nám pomůže v dalším zkoumání jiných,“ odpověděla druhá postava.