LiTerra

Vaše díla Vaše sbírky Avíza Názory Vámi hodnocená díla Vaše názory Historie Oblíbení autoři Vaše stránka

Dílo #1845
Autor:	LaMere
Druh:	<žádný>
Kategorie:	Próza
Zóna:	Jasoň
Datum publikace:	19.12.2003 22:36
Počet návštěv:	1800
Počet názorů:	10
Hodnocení:	5

Prolog

Trochu stejně a trochu jinak a jsou to zase ta slova, co znáte. ak to můžete zkusit najít.

Prsty ( slovo č. 2 )

Byla to noc, kdy lidi umírají ve svých vlastních světech ( a tak se vydali do podniků, které jim mají cosi ukázat / levé ňadro neznámé blondýny /; které jim mají cosi ukázat, že třeba nejsou mrtví, na umírání je času dost. ) Vystoupila si z autobusu, ze žlutého autobusu, úplně prázdného ( pár figurek nařezaného skopového a naklepaných řízků, a tři krabičky cigaret, které měli po kapsách a taky semtam slova ( dobrý večer, vás už jsem neviděl leta; nepovídej, a s kým? ) a pusa Ti ztuhla v té nepřirozené umělé podobě ( v autobuse přímo proti nám „Je mi zima,“ řeklas, seděl kluk s vyvrácenýma očima.

„Byla jsem úplně zametená, jako když se naší kočce ( musím ti ji někdy představit - úsměv ) zakutálí pod skříň to zelený klubíčko, ale ono jí nechybí a nehledá ho, je na to moc hloupá, kočka má prý inteligenci nemluvněte, ani to ne, to psi a delfíni jsou na tom líp. Byla jsem úplně zametená, protože tam najednou nikdo nebyl, před autobusem ani za ním a já měla pocit, že tam taky nejsem, jako bych strčila prst do tmy a ona praskla, jako by zmizelo i to nejskutečnější, jako bys tu teď nebyl ty se svým černým kloboukem, co v něm vypadáš jako bys šel na pohřeb, ach jak já to nenávidím, nechci vyslovovat slovo pohřeb, lásko, lásko,“ otočila ses na mě a já cítil tvou teplou jemnou kůži na krku a studené ruce a třela si se o mě nohama a já byl jako na trní. Pohřeb, pohřeb, pohřeb. To slovo.
„Nenávidím to slovo, neříkej ho,“ řekla, ale já chtěl, znělo jako hladký dutý a šedivý míč, který se od země neodráží, jako molitanová výstelka, vycpávka břicha, to slovo se mi vybavilo před očima a při tom jsem cítil tebe, úplně jsem zapomněl, že člověk někdy může existovat a při tom nebýt vidět, já to tušil, to co přišlo, přesně to ( kterýsi den, kdy jsme jen tak seděli nad šálkem kávy a ty sis vykládala karty a já se na tebe díval, ale jen tak po očku, protože to už jsem tehdy taky nesměl, jsi mi řekla:
„Nejcitlivější místo na celém těle celého světa, úplně nejcitlivější místo, kterého se musíš dotýkat, abys věděl, že existuješ, to je tady,“ a zajela sis rukou do výstřihu a já nedokázal říct, proč nebo jak nebo co. To neměla být hra a tys ji hrála, a vykládala sis karty, a když jsem natáhl ruku pro čaj, dotkla ses mě, jako bych ještě žil ( i když to bylo to, co jsem nechtěl ) a já si na to teď vzpomněl, nebyla pro mě skládankou, ale mozaikou, nešlo o obraz, ale o Tebe, rozumíš mi? )
Stáli jsme a pozorovali odjíždějící autobus. Bylas ulepená nocí od hlavy až k patě, ale nevadilo Ti to, a já byl taky ulepený nocí, ale na jiných místech, Tebe poznamenala na břiše, na krku, trochu na nohou a pár šmouh pod očima, ale mě se noc sápala jen po rukou, kterýma jsem ani nemohl hýbat, stáli jsme u autobusu, bylas tygří mládě:
„Dneska si zahrajeme hru,“ řeklas a neusmívala ses a já to nechápal. „Zahrajeme si hru. Oblečeme si dneska naše nejtajnější myšlenky a budeme je prodávat jako děvky.“ Proč tohle, ta slova, prodávat jako děvky, děvky, kdes našla tohle slovo, tos uvnitř neměla ( a nemohla si je prodávat jako děvku ), nikdys nebyla děvka, i když jsi jich milovala hodně, milovalas děvky, byly to vysoké štíhlé dámy, tak sis je představovala, vysoké podpatky, krásné nohy
a nic, výš už tvoje představa nešla, nikdys nepochopila, kdo je ta pomačkaná dáma na rohu.
„Chci, abysme si dneska prodali všechno, co uvnitř máme.“
„Prodávat?“ zeptal jsem se.
„Nechci nic zadarmo,“ řekla. Nic zadarmo. Zadarmo.
Hráli jsme hru a koberec byl tvrdý, prošlapaný a studený ( studený koberec pod bosýma nohama a bosýma rukama, pod bosým tělem ).

„Rána jsou bolavá a chladně šedivá,“ mračila ses, když jsme seděli u Tebe v kuchyni, nikde nebyl žlutý autobus a tvoje mrtvá kočka už ležela čtrnáct dní v krabici kdesi v hlíně naší zahrady ( když jsem ji viděl poprvé, byla zkroucená. „ Co to tam máš na křesle za mrtvolku?“ usmál jsem se a ty jsi šla k ní a pohladila ji po hlavě. Asi tě to překvapilo, ale nebylo to na tobě znát a vůbec nijak ses netvářila: „To je moje mrtvá kočka.“ A vyhrabalas zpod skříně zelené klubko a hodila ho po mě, a pak jsme se zasmáli a já donesl z obchodu tu nejkrásnější krabici a tam teď leží. Krčilas tehdy rameny. )
„Rána jsou bolavá, když víš, že za oknem uvidíš to, cos viděl včera, předevčírem... před týdnem a taky úplně na začátku,“ pokračovalas a já tě jenom poslouchal a nechtěl jsem se dívat do tvého ztraceného obličeje, který se snažil schovat za pár jentakledajakých slov. Pak si zvedla hlavu a dlouho se na mě dívala.
„Já tu nejsem proto, abych tě bodala prstem do prsou,“ zasmála ses.