Arionova teta zůstala stát s otevřenou pusou. Arion sice pozoroval hvězdy často, ale aby jí řekl že jsou hezké? Nestalo se s ním něco? Zdál se jí být najednou jiný…radši si šla lehnout a nechala Ariona Arionem.

„Evan ještě spí, asi to opravdu s tím pitím přehnala. Nechci zase poslouchat ty její nářky , že jí bolí hlava. A to jsem si myslela, že na tebe bude dávat pozor a ono to bylo nakonec naopak. Nebýt tebe Arione, tak by asi Evan spala někde na ulici…“ lamentovala teta, když Arion přišel na snídani.

„ Víte, ale ona potřebuje občas nějakej vodvaz.“ Řekl Arion a koukal se z okna.

„Dneska je tam obzvlášť hnusně. Asi půjdu do lesa.“ Řekl znuděně Arion.

„Ano to můžeš, ale nejdřív mi natrháš trochu zeleniny na oběd.“ Spražila ho, když chtěl svou lesní procházku uskutečnit hned.

„ To známe to tvoje: asi se půjdu projít. Přijdeš vždycky se smrákáním. To není dobré, měl bys více času trávit se svými vrstevníky. Anebo aspoň s Evan, Plouta si dokáže vystačit sám.“ Dodala když chtěl Arion upozornit na svého zvířecího přítele.

„No jo, ale já lidi nemám rád. Už mě to nebaví opakovat pořád dokola. Mě to prostě NEBAVÍ se s nima bavit. Je to nuda. Daleko větší zábava je lovit v lese nebo pozorovat přírodu nebo se koupat a potápět a sledovat ryby! Všechno je zábavnější. Dokonce bych radši oloupal tisíc brambor než jít mezi lidi a chechtat se debilním drbům a pomlouvat za zády svého nejlepšího přítele.“ Odfrkl si Arion a než aby se hádal s tetou, radši šel na jejich zahrádku natrhat nějakou tu zeleninu.

„Ten chlapec by se potřeboval zamilovat, aby věděl jak jsou důležití ostatní lidé…“

„Plouto, kamaráde, dneska nejdu honit veverky…“ řekl Arion ztahaně, když viděl Ploutu jak k němu nadšeně míří z lesa.

„Aha, no tak nic no…a dneska je zrovna dobrý počasí…“ povzdechl si Plouta.

„Jak to myslíš? Vždyť je dneska hnusně. Fouká vítr a je celkem zima, veverky budou zalezlý!“ poklepal si na čelo Arion.

„ No jo, máš pravdu, já jen chtěl abys se mnou šel…já jen že už jsme dlouho nic nedělali společně….a pro tvou informaci, Mirila na tebe čekala u stáje svýho Amalona. Myslela si, že přijdeš, že se s ní budeš chtít rozloučit. Brečela když odjížděla, ona si myslela, že ji ještě budeš chtít vidět a ty místo toho trháš na zahradě zeleninu.“ Kroutil Plouta nevěřícně hlavou.

„Ale já….“ „Zapomněl.“ Doplnil ho Plouta.

„Ale ne, nezapomněl, ale nějak mě to nenapadlo! Jinak bych přišel…měl jsi jí zdržet a zaběhnout pro mě! Kdo ví kdy ji zase uvidím…“ řekl smutně.

„Neříkej, že ona je dívka tvého srdce?“ rozchechtal se Plouta na celé kolo.

„Cože?“ nechápal Arion.

„Arione, ty ses zamiloval a ani o tom nevíš!“

„I ne! Nezamiloval!“ řekl Arion naštvaně.

„Ale jo, to poznám, mám zvířecí instinkty a ty mi říkaj, že seš z Mirily úplně celej vedle….“ Kýval hlavou Plouta.

„Mno nic,schyluje se k obrovský bouřce. Kdyby něco, víš kde mě hledat…v mý jeskyni, ale doporučoval bych ti radši dneska nikam nechodit, protože instinkt mi říká, že ta bouřka bude opravdu hodně velká….zatím.“ Plouta zmizel tak rychle jako se objevil.

Arion si chvíli přehrával to, co mu Plouta řekl.

On a zamilovaný? To mi připadalo na nejvýš směšné, ale co když má Plouta pravdu? Plouta má pravdu skoro vždycky….

„Tady máš tu zeleninu. A doufám ,že dneska nikam nejdeš, protože bude bouřka, a dost velká…“ řekl Arion tetě.

„Děkuju Arione, a ty bys taky neměl nikam chodit.“ Řekla a pohladila ho po hlavě.

Arion cítil ve vzduchu nebezpečí. Ploutova slova o bouřce na něj hluboce zapůsobila.

Podíval se znovu z okna. V těch mracích bylo něco neobvyklého ,snad nadpozemského.

„Teto, tohle se mi nechce líbit, myslím, že bysme měli jít do lesa….Plouta má prímovou jeskyni, která vede do podzemí, tam bysme byli v bezpečí, tady se mi to opravdu nelíbí…..Víš přece, jak je naše chalupa vratká…

„Ano, vím, nejsme nejbohatší abychom měli velký dům uprostřed vesnice….“

„No, právě, a vítr bude silný, možná i vichřice.“ Řekl Arion a přemlouvavě se podíval na tetu.

„Já ti nevím, Arione, všichni zůstávají tady…“

„Ano, protože nemají zvířecí instinkty a Plouta se nemýlí.“ Řekl nesmlouvavě.

Jeho teta chvíli hypnotizovala mraky v dálce.

„Tak dobře, ale nebudeme sebou tahat půl chalupy.“ Dodala když viděla šťastný výraz v Arionově tváři.

„To je samozřejmé. Jdu vzbudit Evan.“

„Co je Arione? Au!“ sykla Evan, když se posadila na posteli.

„Jdeme k Ploutovi. A ty se konečně vzpamatuj!“ napomenul jí, když se chystala opět sebou švihnout do peřin.

„A proč? Nechci jít do té jeho smradlavé jeskyně! Byla jsem tam jednou a to mi bohatě stačilo!“ řekla naštvaně, všechna únava z ní najednou opadla. Arion věděl, že jeho sestra bude reagovat takhle.

„Vím, ale je to lepší, než zemřít. Tu chvíli to vydržíš, jde i teta.“ Řekl významně ,jako by to mluvilo za vše.

„Ale proč? Vždyť nám žádné nebezpečí nehrozí!“ nechápala Evan.

„Hrozí.“ Řekl a natočil jí hlavu k oknu. Chvíli nic neříkala.

„A co jako? Obyčejný mraky.“ Řekla otráveně.

„Obyčejný? To nemyslíš vážně, neříkej, že ti nenahání hrůzu. Je v nich něco….neznámého, zlověstného….něco ,co tu ještě nebylo.“ Řekl zamyšleně Arion. z úvah ho opět vytrhla Evan.

„Ehm ehm. Bratříčku, myslím, že jsi spadl z višně, tyhle mraky jsou úplně obyčejný a já se rozhodně nenechám zastrašit nějakýma blbýma mrakama!“ řekla naštvaně.

„Evan, Plouta to říkal taky a ten má skoro vždycky pravdu! Kolikrát se zmýlil? Evan, chci pro tebe a tetu jen to nejlepší, a věř mi, rozhodně bych po tobě nechtěl , abys musela být proti své vůli jen tak v Ploutově brlohu. Ještě mi poděkuješ.“ Řekl a teď už věděl najisto, že jeho sestra tentokrát nebude mít žádné argumenty.

„Ach jo, zase jsi mě přesvědčil…“ povzdechla si.

„Ale jestli to je jen planej poplach tak…“ naznak si podřízla krk. Arion se usmál.

„To se neboj.“

„Ten Ploutův vkus! Je to tu samí křoví! Moje nejlepší oblečení a už v něm mám asi tři díry!“ lamentovala Evan.

„Já jsem ti říkal, abys je nechala doma.“ Řekl Arion a rozchechtal se.

„Jo,ale jestli je pravda, že přijde vichřice, tak by mi z nich nic nezbylo, takže je lepší pár děr, než přijít o celý šaty. A to nemluvím o tom, že jestli ses ty nebo Plouta spletl, budou mě mít všichni za blázna! Víš jak na nás koukali, když jsme šli do tohohle lesa? Všichni říkají, že ty mraky nejsou nic zvláštního!“ lamentovala.

„Kde má Plouta tu jeskyni?“ zeptala se ztahaně teta. „Nebojte, už brzy tam budeme.“ Uklidňoval ji Arion.

„Někdo o mě mluvil?“

„Jo, kde že to bydlíš?“ zeptal se Arion nadšený opětovným setkáním se svým nejlepším přítelem.

„Tady,copak si to nepamatuješ?A to jsi tu byl nedávno.“ Řekl smutně Plouta.

„Takhle nízkej vchod? To nemůžeš myslet vážně! Tam se nenarvu!“ křičela hystericky Evan.

„Narveš, věř mi. Nejdříve vy teto.“ Pobídl jí Arion.

„Je to tu naprosto bezpečné.“ Uklidňoval je Plouta, ale nikdo mu zrovna dvakrát nevěřil….

„Ne, já tam nevlezu.“ Řekla umíněně Evan.

„Ale Evan! Přece nezůstaneš venku! Neblbni, jestli budeš někde v bezpečí, tak jedině tam!“ přesvědčoval ji Arion. „Ano Evan, měla bys poslechnout svého bratra.“ Domluvila jí teta, která už byla v Ploutově „království“.

„Neeééééééééé!“ křičela, když ji tam Arion násilím strčil. „Jinak to nešlo.“ Řekl omluvně ,když se setkal tváří v tvář tetě. „No dobrá, hlavně že už jsme tady. Arione, jsem ráda, že jsi nás varoval ale je tohle opravdu nutné?“ zeptala se štítivě, když rozkřupla malou myší kostřičku.

„Je to nutné. Věřte mi, budete mi děkovat! Obě.“

„A co budeme dělat? Neříkej, že tu budeme jen sedět a nic jiného!“ řekla Evan, která neměla ráda nudu, už jen proto, že se nudila málokdy. „Nevím….“ Pokrčil rameny Arion.

„Ale já vím, pojďte se mnou, tohle jsem vymyslel sám.“ Přerušil ticho Plouta a nadšeně je vedl kamsi do hloubky svého příbytku. Evan se štítivě držela uprostřed cesty, protože všude na stěnách bylo plno pavučin, do kterých se co chvíli zapletla. Chodby začala být užší a užší….“už jsem vám někdy říkala, že mám strach ze stísněných prostor?“ zeptala se rozklepaně Evan. V jeskyni už byla dokonalá tma a ona neviděla dál než na metr před sebe.

„Plouto, jak můžeš žít v takovéhle tmě?!“ křikla nevěřícně. „Mám na to oči, já vidím dobře, vždyť je tady ještě celkem jasno…“ „Mluv za sebe!“ okřikla ho Evan, která už tohohle všeho začínala mít dost.

„Sestřičko, nebuď agresivní, Plouta je náhodou MOC hodný, že nás sem nechal jít….“ Řekl Arion bráníc svého přítele.

„Hmmm, jasně, že je to tu ale plné luxusu?“ řekla ironicky a Arion byl rád za tmu, která je obklopovala. Neměl chuť dívat se do sestřina obličeje, který teď nejspíš vypadal jakoby jedla citron.

„Ano Evan, já jsem ráda, že jsme tady-v bezpečí. Já věřím Ploutovi i Arionovi. Opravdu mu budeš ještě vděčná…“ kývala chápavě teta hlavou.

„Děkuji za zastání.“ Řekl Plouta a najednou se zarazil.

„Co je, Plouto?“ zeptala se Evan bázlivě.

„Problém, tady je rozcestí a já už si nepamatuju, kudy se tam jde. Víte, já tam moc nechodím….držím se v hlavní místnosti…“ řekl a soustředěně sledoval tři temné chodby, rýsující se před nimi.

„Tak co? Přece se nebudeme vracet, když jsme ušli už takový kus!“ řekla Evan naštvaně.

„Tak si vyberte: Rovně, doleva nebo doprava?“

„Vyber ty, máš zvířecí instinkty.“ Spražila ho Evan.

„Jo, a jestli se spletu, utrhnete mi hlavu co? Hezky vyber ty, Evan.“ Řekl nabručeně Plouta.

„Doprava.“ Řekla pevně rozhodnutá. Ovšem v téže chvíli řekl Arion „Doleva“ a teta „Rovně.“ Plouta si povzdechl.

„Dám na svého nejlepšího přítele, tak tedy doleva.“ Řekl Plouta a Arion cítil na sobě Ploutův důvěřivý pohled.

Chodba se mírně svažovala a pak prudce zatočila do leva. Evan to nevybrousila….“Jau! Můj nos, Plouto, kam nás to probůh vedeš?“ řekla a ještě chvíli naříkala.“Tohle nám za to snad ani nestojí! Nakonec zjistíme, že by bylo lepší zůstat doma!“

„Evan, můžeš na chvíli ztichnout? Tvoje řeči mě opravdu nudí.“ Řekl s klidem Arion. Jeho předností bylo, že se rozhodně hned nenaštval a měl pevné nervy. Evan jenom něco zabručela.

„Výborně, je to tady! Arione, příteli můj nedražší, ty jsi měl pravdu!“Plouta pyšně ustoupil o krok zpět,aby mohli obdivovat to, co jim chtěl ukázat.

„Plouto…“ vydechla nadšeně Evan. „Já věděl, že se vám to bude líbit, vlastně jsem to objevil zcela náhodou a tak jsem to trošku upravil k obrazu svému.“ Vychloubal se dál.

Stáli uprostřed rozsáhlé zahrady, jakmile se zde objevili, ucítila nádhernou vůni květů a že jich tam bylo! Kam až oko dohlédlo, všude samý květ. Také se to tam zelenalo, byla to pastva pro oči.

„Plouto, já nevěděl, že máš takový smysl pro dokonalost. Proč jsi to tady tak vyparádil? Je to úžasné, akorát nechápu, proč jsi si s tím dal takovou práci….snad ne jen kvůli nám?“ ptal se Arion a nemohl zpustit oči z té čarovné zahrady.

„Když jsem to objevil, bylo to sice hezký, ale přinesl jsem sem pár květin a celkově to uspořádal. Dělal jsem to hlavně kvůli sobě, teda i když jsem sem moc často nechodil…ty kytky tady žijou z neznámé energie, vůbec se nemusí zalévat…je to neuvěřitelné….Doufal jsem, že mě zase někdy navštívíte, ale netušil jsem, že tak brzo. Tak teď jsem vám ukázal to, co jsem chtěl. Je to tady příjemné, i když jsme v podzemí, je tu hodně světla. To svítí ty houby na stěnách. Kousek odtud je malé jezírko. Bohužel, nevím co všechno v něm žije…“ řekl neurčitě. Nikdo ho však neposlouchal. Dokonce i teta vypadala naprosto uchvácená krásou té zahrady.

„Teda Plouto….to je snad nejkrásnější místo, jaké jsem kdy viděla…“ tohle Evan opakovala stále dokola.

„Ano, nemyslel jsem si, že existuje něco krásnějšího než to moje tajné místo. Jak vidím, mýlil jsem se…“ přidal se Arion.

„Jinak je to tu naprosto bezpečné, můžete se projít a prohlédnout si to tu líp. Jsem teď asi 20 metrů pod zemí což není málo. I tak je tu takové teplo…a …útulno…“ řekl Plouta a oči se mu začali zavírat. Nebyl sám. Nikdy mu však nedošlo, že ho to v zahradě neuvěřitelně uspává.

„Nezdá se vám, že jste unavenější?“ kápl na problém Arion. „Zdá, ta zahrada možná není tak dokonalá…Plouto, vždyť my vůbec nevíme, co můžeme od té zahrady čekat! Ty jsi tady byl taky sotvakrát. Myslím, že nám něco hrozí, přesto, že je mi v téhle zahradě příjemně, něco se mi na ní nelíbí….možná někomu patří…to není normální, aby byla jen tak v podzemí pěkná zahrada. Třeba někomu patří a ten o ní taky pěčuje…a ten někdo nemá rád, když mu někdo cizí leze do zahrádky…Plouto, nahání mi to tu strach.“ Svěřila jim své pocity Evan.

„Sakryš, na to jsem nepomyslel…“ přiznal kajícně Plouta. „Ano, souhlasím s Evan.“ Ozval se Arion. „I když je to tu moc a moc pěkné, měli bysme jít zpět…tam je to bezpečnější…tyhle chodby jsou zrádné a vedou do neznáma a jedním takovým neznámem je právě i tahle zahrada.“ Dodal.

Evan, Plouta i teta s ním museli souhlasit. Vrátili se tedy zpět do Ploutova brlohu.

„Ta tajemná zahrada mi pořád leží v hlavě…“ povzdechla si Evan. „Hmm, ale Evan, koukni se na tohle.“ Řekl Arion, který se díval ven. „Páni, to je ale déšť….to se nevidí každý den.“ Řekla překvapeně Evan. „Jo, a to je teprve začátek.“ Podotkl Arion. Venku pršelo tak, že nešlo vidět dál než dva metry.

„Dáte si něco k jídlu?“ prolomila ticho teta. „Jo, nějak mi vyhládlo..“ přiznal Arion, jehož řeč doprovázelo hlasité kručení v žaludku což bylo nanejvýš výmluvné.

Spořádali polovinu jídla, které měli nabaleno s sebou. Možná k tomu přispělo i to, že Plouta byl neuvěřitelně žravý a půlku ze snědeného snědl on, takže mimo něj a Ariona se moc nenajedli.

„Kdy to přejde?“ zeptala se Evan, ale bála se odpovědi.

„To tedy netuším, ale brzo to nebude. Deštěm to začalo, ale bouřka tu bude co nevidět.“ Řekl zamračeně Arion.

„A vy se nebojte teto, tady jsme v bezpečí.“ Chlácholil jejich tetu, která se bouřky bála. Kdysi dávno, když byla ještě malá belsk uhodil do jejich domu a celý vyhořel…Arionova a Evanina teta byla sestra jejich matky.Bylo ji už kolem padesáti let, přesto vypadala na svůj věk dobře. Byla to švadlena, uměla šít i plést. Víceméně z toho všichni tři vyžili. Arion ještě občas dělal práce v lese, kácel stromy a řezal dříví. Utržené peníze měli všichni tři dohromady.

Evan zase někdy chodila lovit do lesa zvěř. Jak už bylo dříve řečeno, s lukem a šípy uměla skvěle zacházet. Někdy přebytek chodila prodávat na trh, takže si celkem skvěle žili. Arionovi ani Evan se po rodičích moc nestýskalo. Rychle si zvykli na tetu- jejich jedinou žijící příbuznou. Měla je ráda a oni měli rádi jí. Ujala se jich, když jim bylo po smrti rodičů nejhůř…..

 „Slyšeli jste ten hrom?“ ptala se roztřeseně Evan. Byla to celkem zbytečná otázka, protože ten hrom byl tak pronikavý, že ho musel slyšet i hluchý.

 „Evan, hlavně nepanikař, tady jsme v bezpečí…“ uklidňoval ji Arion, na Evan jeho slova moc nezapůsobila.

 „Ehm ehm, máme menší problém. Tedy spíše větší.“ Vyrušil je Plouta. „Co?“ ptal se Arion, ale jakmile se podíval směrem, kterým se díval Plouta, bylo mu vše jasné. „E-eu!“ řekl neurčitě Arion.

 „Co teď?“ ptal se Plouty. „Myslím, že bychom měli jít někam, kde budeme v suchu.“ Řekl Plouta což donutilo Evan vzhlédnout. Když se jí naskytl pohled na vodu, valící se do Ploutova brlohu, hystericky zaječela. „            My se tu utopíme!!! Panebože co budeme dělat?! Spláchne nás to do podzemí a tam nás ty proudy potopí!! A co vy teto? Vždyť ani neumíte plavat! Arione! To byl nejhloupější nápad, jaký tě kdy napad! Schovat se do podzemí, když se schyluje k bouřce!“ Evan byla totálně vytočená a celá vedle…

 „Neboj, Plouta zná místo, kde budeme v bezpečí, že ano?“ otočil se na něj Arion s pohledem, že sází jen na něj. „No totiž…ani ne.“ Řekl provinile Plouta. „Cože?!!“Evan Se sesula na mokrou zem. Ještě před pár vteřinami sem voda pronikala jen v malém potůčku. Teď už to byl potok. „Za chvíli přijde velká vlna a spláchne nás to!“ jančila dál Evan. Teta se diskuze radši zdržela.

 „Plouto, snad znáš nějakou chodbu, které jde do kopce? Tam by voda neměla jít, jestli je pravda, že tyhle chodby mají někde východ, voda jím proteče a té chodbě, jdoucí nahoru by se měla vyhnout…“ zkoušel to dál Arion.

 „Vlastně bych měl jednu….pojďte za mnou!“ křikl nadšeně. Následovali ho.

 „Možná to nebude podle vašich představ, je to trochu užší..“ řekl neurčitě. Evan se na něj podívala s trpitelským výrazem. Šli chvíli po rovnice a pak se chodba doslova vinula do kopce.

 „Tomuhle ty říkáš trochu užší?!“ vyštěkla Evan. „No tak Evan, Plouta se nám snaží zachránit život!“ řekla domlouvavě teta. To na Evan platilo. Když něco řekla teta, tak to byla každá věc hotová. Odmlouvání neexistovalo.

 „Chvíli je to takovéhle, ale brzy se to zlepší..“ přesvědčoval je Plouta. Šel první, za ním teta, pak Evan a nakonec Arion.

 Po asi šesti minutách usilovného lezení se vynořili v malé „místnůstce.“

Byla v ní tma, ale co se dalo dělat.

 „Tak, tady by to mělo být bezpečnější.“ Oddychl si Plouta. „Jo..“ Evan chtěla pokračovat, ale Arion ji zarazil hlasitým syknutím. „Ticho!“ řekl „Neslyšíte něco?…Jako…jako by šumění řeky…“ řekl zamyšleně. „Máš pravdu a je to docela blízko….HODNĚ BLÍZKO!“ zaječela Evan a poodstoupila dva kroky dozadu. Místnůstka se začala naplňovat vodou…. „Plouto! Dělej něco!!!“ křičela na něj Evan rvouc si vlasy. „A co?“ zeptal se s panikou v hlase Plouta.

„ Jak hluboko jsme pod zemí?“ zeptal se Arion, který byl jediný v celkem relativním klidu. „Asi metr,dva…“ řekl Plouta téměř nevnímaje Arionův klidný ton.

 „To je ono, ukaž, jak jsi dobrý v hrabání. Říkal jsi, že lámeš rekordy, co takhle mi to předvést v praxi?“ zeptal se s pozdvihnutým obočím. „Jo!“ řekl nadšeně Plouta a začal hrabat doslova šílenou rychlostí. Arion úplně cítil, jak mu kousky hlíny padají do obličeje. „Pospěš si Plouto!“ zakvílela Evan nadzvedávajíc si kalhoty, voda už jí byla po kolena. „Teta, chyťte se mě, pro jistotu, abyste se nám náhodou neutopila.“ Řekl Arion a přikrčil se, aby si na něj teta