Stránky jsou bohužel nedostupné, je to stejné jako se snovými výklady skutečnosti.

Pokládám věci do jejich někdejších poloh a na okamžik spekuluji o příčných, ale také rovnoběžných, rovinách, přičemž mi unikají polohy, jež mají spíše imaginární a nikoliv hmotný charakter.

Při mém posledním výstupu mi kdosi řekl; Měl byste urychleně vyhledat odbornou pomoc.
Ten člověk, velmi elegantně ustrojený muž, měl jistě na mysli mé občasné výpady směrem k divákům, při kterých mě sledoval a nevěřícně při tom vrtěl hlavou. Mně samotnému to nebylo vůbec příjemné, měl jsem pocit, jako bych se mimovolně stával tím, koho jsem měl věrohodně předvést, tedy Viktora Marqueze.

Opět v zákulisí.

Znovu mi spěchá v ústrety s nějakou další, avšak z jeho pohybů lze vyčíst, že né příliš opodstatněnou, výtkou.

- Pokud jste mi nerozuměl, mohu vám to znovu zopakovat. Copak se nevidíte? Copak jste si nevšiml toho, jak se na vás jeden z postarších diváků obořil?

Ano, patrně to tak bylo, zachoval jsem se dosti nejapně a ve snaze onu nejapnost zamaskovat, jsem pokračoval v jejim trvání. Mám se tedy nad čím zamýšlet. Jestli tam toho člověka potkám znovu, nevím co mu v ten okamžik provedu. Snad bych mohl zabít.

Po návratech to bývá stejné, jsem ospalý, netečný k náhodné společnici, a navíc, což mi dělá mnohem větší starosti než cokoli jiného, bývám velice často přecitlivělý. Abych řekl pravdu; Nenávidím se za to.
Nemohu s tím ale nic udělat, pokládám to za zcela běžný stav, ačkoli jsem ho začal pociťovat teprve nedávno. Vždyť si mohu klidně namlouvat, že je to v naprostém pořádku. Vůbec si s tím nemusím lámat hlavu.

- Já jsem tvoje náhodná společnice, tvoje okrajová, boční cesta, propletená všemožnými nástrahami a pastmi. Cožpak mi nejsi schopen naslouchat?

Takhle ona básní, pokud mi ovšem neleze na nervy a nevyškrtává mě ze scenáře.