Chlapec, asi patnáctiletý zamyšleně hypnotizoval obzor. Obzor barvící se do ruda, jak zapadalo slunce. Celé údolí, ve kterém žil se pomalu nořilo do ticha a tmy. Neznal nic jiného, tohle byl jeho domov už od jeho narození.Dlouhých patnáct let zde žil a nikdy ho nenapadlo, podívat se „tam za obzor“.

Tohle údolí bylo obrovské a lemovalo ho pohoří. Žilo zde několik kmenů a ty se dělily na jednotlivé vesnice. Nikdy se nikdo nepodíval za obzor, protože to bylo zakázané. Věřili ve svého mocného ochránce a ten jim zakazoval opouštět údolí. Nikdo neví co je tam za horami a nikdo nemá potřebu to zjistit. Alespoň zatím…..

Arion byl ryzí samotář. S nikým se nebavil, nikoho nepotřeboval, byl zcela samostatný. Měl rád jen svou tetu a sestru. Ani přátele neměl…tedy jednoho ano, Ploutu.

Jeho sestra Evan, jedna z nejhezčích dívek ve vesnici. Bylo jí šestnáct, ale i tak byl Arion o hlavu větší a byl téměř jako její otec. Dával na ní pozor, což se Evan vůbec nelíbilo, komu taky ano , že?

Nebyla tak uzavřená jako Arion, uměla perfektně ovládat luk a šípy. Mrštná, rychlá, chytrá.

Rodiče jim zemřeli jednou při lovu Otronodů. Velkých zvířat, s kterými rozhodně nejsou žádné žerty. Arion je viděl jen jednou, a to asi před pár lety. Vždy táhnout na zimu ze severu na jih a to přes údolí.

Některé kmeny se ani navzájem neznají, jak je údolí velké, takže i potravy je tu dostatek. Roste tu plno rostlin a žije spoustu živočichů. Děti jsou už odmala učeny, co je k jídlu a co ne, co je bezpečné a co je naopak nebezpečné. Co je jedovaté a jak mohou přežít v divočině bez zásob. Tomu jsou učeny po téměř po celý život, protože údolí skýtá mnoho možností.

Arion patřil mezi zdatnější chlapce ve vesnici. Jejich vesnice se jmenovala Kura-Kura. Takzvaná královská vesnice. Každý kmen( ten jejich se jmenoval Korové) měl hlavní- královskou vesnici a mnoho přilehlých menších vesnic. Královská vesnice byla ze všech největší a žilo zde nejvíce lidí. Bylo to jakési centrum.

„Arione! Tady jsi! Hledala jsem tě všude, musíš mě nebo tetě říct, kam jdeš, nebo aspoň kdy se vrátíš!“ přepadla ho Evan. Teď se dokonale chovala jako jeho matka. Oba si byli rodiči navzájem. Dávali na sebe pozor, protože teta byla už stará a rozhodně nemohla lítat po lese a nahánět svou neteř a synovce.

„Promiň, příště se to nestane.“ Řekl klidně a zvedl se ze země. Evan se nafoukla. „Neříkej, že nechceš jít na slavnost? Budou tam všichni, hodně lidí z okolních vesnic, měl bys tam jít. Musíš přeci aspoň někdy mezi lidi. Tvé komunikační schopnosti jsou velmi nízké a tím, že by ses seznámil s pár novými tvářemi by se zlepšily…“ přesvědčovala ho Evan.

,,Máš pravdu, nechce se mi tam.Stačí?“ řekl otráveně.

,,Ne ,nestačí, chci abys tam šel ,teta bude hodně zklamaná ,kdybys tam nepřišel…bude tam spousta her a soutěží! A ty seš přece tak dobrý v boji s mečem. Mohl bys i něco vyhrát!“ přesvědčovala ho neustále.

,,Dobře, dobře! Půjdu tam ale jen kvůli tobě a tetě.“ Řekl nabručeně a zamířil hlouběji do lesa.

„Kam jdeš?“

„Do lesa.“

,,Ale slavnost je přeci ve vesnici!“ řekla Evan. Tenhle monolog ji už opravdu nudil. Copak je její bratr až takhle tvrdohlavý…?

,,Jdu hledat Ploutu, potom přijdu.“ Řekl a odcházel dál a dál do lesa….

Evan byla dokonale vyvedená z míry. Někdy svého bratra opravdu nechápala….

Plouta byl malý živočich, v kohoutku měřící asi půl metru, dlouhý zhruba metr . Měl tělo kryté šupinami a to velmi tvrdými. Nádherně se leskly, modrou a fialovou. Drápky měl taky úctyhodné, nepřítel by to s ním rozhodně neměl lehké. Pod malými, čipernými, černými očky se nacházel čumáček, s velmi vyvinutým čichem. Celkově Plouta působil roztomile. Byl to sameček šelmičky s ostrými zuby. Lidé ve vesnici ho našli na kraji pohoří jako mládě a donesli ho do vesnice, kde se okamžitě skamarádil s Arionem, kterému byly tehdy sotva tři roky. Staral se o něj a tak se z nich stali nerozluční přátelé. Všechny velmi překvapilo, když se Plouta začal učit mluvit. Nejdříve jen opakoval slova, ale později začal nazývat věci pravými jmény a formuloval jednoduché věty. Lidé ho považovali za zvíře, ale když začal mluvit, přestali ho podceňovat a přijali ho jako by to byl člověk. I když žil v lese a sháněl si tam potravu. Vesnici se spíše vyhýbal, protože lidi neměl rád. Bylo jich tam spousta ,kteří mu chtěli ublížit a tak tam občas zaběhl jen za Arionem nebo Evan, které hned po Arionovi nejvíce věřil.

„Arione! Já myslel, že jsi na slavnosti.“ Vystřídal prvotní nadšení údiv.

„ Popravdě Plouto, nechtěl jsem tam jít, ale Evan mě přesvědčila. Objevím se tam ale jen na chvilku….Být mezi lidmi mě nebaví.“ Řekl a vzal Ploutu do náruče. Byl jeden z mála, kteří ho unesli.

,,Arione, ty se bojíš lidí.“ Řekl a probodl ho káravým pohledem.

„Ne, jak jsi na to přišel? Já se nebojím nikoho a ničeho!“ vyštěkl podrážděně.

„Samozřejmě že se nebojíš nikoho a ničeho. Jsi odvážný a umíš to s mečem ale….já mám na mysli komunikace s lidmi. Moc se uzavíráš, to není dobré. Věř mi, Arione já chci pro tebe jen to nejlepší a vím, že přátelé je to, co potřebuješ. Komunikaci s lidmi tě nikdo nenaučí, to se musíš naučit jen ty sám. Musíš se vzchopit a ne zalézat pořád pod krunýř!“ řekl Plouta a sledoval Ariona, jestli na něj jeho slova zapůsobila.

„Možná máš pravdu, ale já nemám lidi rád. Hnusí se mi jejich blbý řeči a názory.“ Řekl a protáhl obličej.

,,A co samice? Teda, promiň, v tvém případě děvčata, ta tě nezajímají?“ zeptal se Plouta a usmál se, spokojený sám se sebou, že teď konečně uhodil na to správné místo.

„Ne, ta mě nezajímají.Neumí nic jiného, než se poťouchle tlemit každý blbosti. Zajímají je jen pitomci s vymatlaným mozkem a já mezi ty pitomce rozhodně nepatřím, takže Plouto….jestli dovolíš, šel bych radši na tu slavnost. Už i s tebou si přestávám rozumět.“ Řekl a seskočil z malé skalky.

„Arione, víš moc dobře ,že mám pravdu, jenom se před ní snažíš schovávat!“ zařval za ním ještě Plouta, ale Arion dělal, jako že ho neslyší.

,,Mladý pán, náš Arion je tady.“ Zachechtal se Rojo, jeden z největších frajírků ve vesnici. Dívky se o něj div nervaly, byl to klasický srábek, který rád zesměšňoval druhé, méně

úspěšné lidi. Skoro nikdo z vesnice ho neměl rád a dokonce ani široké okolí….tedy až na mladá děvčata, naprosto jím okouzlená.

Všichni v blízkosti Roja se také zachechtali.

,,Tak co, co jsi zase dělal s tou přerostlou veverkou?“

,,Za prvé, není to veverka a za druhé, nevím co bych s ním měl jako dělat..“ řekl Arion , pěkně naštvaný.Rojova parta se opět rozesmála.

„No…to …já nevím.To musíš vědět ty! Nebo si na to snad nepamatuješ? Dal sis trošku větší dávku Luridy?(Lurida= květina bohatě rostoucí v celém údolí, člověk, který ji pozře mívá halucinace)

„Ne, Luridu neberu a když dovolíš, jdu na slavnost takže…“ Arion nestihl dopovědět.

Rojo a jeho další dva kámoši se zvedli. V rukou drželi nože.

,,No…a co když to nedovolím?“ celá parta se opět zasmála.

„Myslíš si že seš tak dobrej že mám z tebe strach?“ zeptal se Arion klidně.

,,Myslím, že jo.“ Řekl Rojo a znenadání máchl nožem po Arionovi. Arion mu už delší dobu lezl na nervy a teď měl dokonalou šanci ho zranit. Tyto „drobné“ šarvátky mezi mladistvými byli ve vesnici běžné, takže jim nikdo moc nevěnoval pozornost. Pokud není zranění vážné, nikdo nemohl Roja obvinit.

Arion spadl na zem jak se snažil rychle uhnout. Myslel si, že si Rojo dělá legraci, že toho není schopný.

Teď viděl že je a dokonce i jeho dva kamarádi nevypadaly zrovna přátelsky.

„Chyťte ho!“ zařval na ně Rojo. Arion se snažil ubránit, rozhodně nebyl žádný slaboch, ale dva byli dva. „Ty bys vůbec neměl chodit mezi lidi! Patříš do lesa, k tý svý hloupý veverce!“ řekl Rojo, pozvedl nůž, který se nebezpečně zaleskl. Arion zavřel oči, připraven na nejhorší. Rojova parta ani nedutala. Rojo nikdy nikoho nezabil,ale teď to vypadalo, že se na to chystá! ,,Rojo, neblbni!“ křikla nejmladší dívka z party. ,,Elenoro! Kolikrát jsem ti říkal, abys nebrala svou mladší sestru sebou?!“ zeptal se podrážděně Rojo a otočil se na vysokou hnědovlásku, která před sebou držela svou dvanáctiletou sestru.

„Rojo, já bych jinak nemohla s partou. Div, že vůbec můžu s vámi ven….“ Chtěla pokračovat, ale Rojo ji zadržel.

,,Dobře, dobře! Tak s ní běž aspoň jinam. Nemusí vidět , jak si tady s panem Arionem pohraju.“ A otočil se zpět k Arionovi.

,,Rojo, ale ona má pravdu, navezeš nás všechny do průšvihu. Já s tímhle nechci mít nic společnýho. Jdu, mějte se.“ Řekl třináctiletý Lubo a seskočil ze zídky dolů.

„Fajn, tak si běž!“

„Rojo, já souhlasím s Lubem.Čeho je moc, toho je příliš!“ řekla Sam a odešla také.

Zbývali tři kluci a dvě holky.

„Vy taky?“ zeptal se Rojo a z jeho hlasu se dalo poznat zklamání.

„Rojo, my jsme pro každou srandu, ale co chceš udělat Arionovi? Ty mu snad závidíš? Nikdy ti nic neudělal, tak proč mu chceš něco udělat ty?“ kroutila nechápavě hlavou Lyra.

„Já, já…..“ Rojo nevěděl co říct. Poprvé v životě neměl slov. Bavilo ho ubližovat lidem, ale za předpokladu, že se jeho troufalým vtípkům bude někdo smát. Jinak vlastně ani neměl proč to dělat. Polovina party mu odešla, tak proč?

„Pusťte ho.“ Řekl a šel pryč. „Nechte mě.“ Řekl, když postřehl, že jeho dva věrní kamarádi chcou jít s ním.

Vrhli na sebe nechápavé pohledy a se zbytkem party odešli kamsi na opačný konec vesnice.

Arion se sebral ze země. On a neumět komunikovat? Pcha! Právě otevřel oči největšímu rváči ve vesnici. Nedal se a Rojo ho nechal. Ať mu ještě někdo povídá, že neumí komunikovat.Kroutil hlavou a šel na slavnost.

„Arione, co tě zdrželo?“ ptala se Evan rozjíveně. Arion si domyslel, že už něco málo pila.

„Ještě jsem se šel projít.“ Řekl a šel si sednout. Evan hned běžela za ním.

„Dej si něco, přece nebudeš na suchu? Kulatá oslava narozenin náčelníka královské vesnice! Ta nebývá každý den!“

„No to ne, ale bývá každých deset let.“ Řekl Arion a pití, které mu před chvílí Evan nalila „nenápadně“ vylil na zem za sebe. Poslední co teď potřeboval bylo se slít. Jednou se mu to povedlo a to mu bohatě stačilo. Bylo to na oslavě Evaniny kamarádky. Arion byl pozván taky, původně tam nechtěl jít, ale sestřino slovo je holt sestřino slovo.

Nevěděl co dělal ,ale podle pozdějších pohledů Evaniných kamarádek určitě něco, co by jinak nechtěl.

„Arione, pojď si zatancovat, podívej, hrajou moji oblíbenou!“ řekla a vytáhla bratra na parket. Podle Arionova mínění byly všechny Evaniny oblíbené, ale radši pomlčel.

„Evan, kde je vlastně teta?“ zeptal se aby řeč nestála.

„Šla si domů lehnout, byla hrozně unavená….“ Řekl Evan a nahlas škytla.

„Evan, seš si jistá, že by chtěla, abys takhle pila?“ zeptal se Arion znepokojeně.

„Nevím, ale řekla :Dobře se bavte, tak se bavím!“ rozchechtala se jako šílenec. „Myslím, že i ty by sis měla lehnout! Jsi na mol!“ řekl a zachytil ji, když škobrtla o vlastní nohu. Nechápal, jak se může někdo opít tak rychle a po pár skleničkách.

Evan se bránila ,ale nakonec jí Arion vzal a odnesl jí až domů. Cestou dokonce usnula. A to chtěla vydržet až do závěrečného ohňostroje! Kroutil nad svou sestrou hlavou. Byla sice slušně vychovaná a také ho někdy dost peskovala za naprosté blbosti, ale také uměla být takováhle…ujetá. Jo, to byla jeho sestra…takovou, jak ji znal i neznal….

„ Jakto, že nejste na slavnosti?“ ptala se ospalá teta, když vstoupila do Evanina pokoje. „Běžte spát teto, Evan to trochu přehnala s pitím. Já tam ještě jdu.“ Řekl a sfoukl svíčku na stolku.

„Ach tak…a ona se tak těšila na ohňostroj…“ kroutila hlavou a vrátila se zpět do své ložnice.

„A nyní, soutěž o nejrychlejšího Amalona.“ Vyhlašoval soutěž náčelník. Amalon byl tvor podobný koni, ale měl křídla a dva ocasy. Jeho barva se však pohybovala spíše kolem hnědé až krémové a tak nešel přehlédnout jedinec celý bílý. Přímo bil do očí. Když Arion spatřil jezdce, kterému tenhle Amalon patřil , málem upadl.

Ta dívka byla jako ze sna. Opravdu ho žádná dívka nezajímala, ale teď-to bylo něco naprosto jiného. Měla dva krátké copy zlatých vlasů. I když byla mnoho metrů od Ariona, poznal, že má oči modré jako obloha…

„Mirila z vesnice Toša-Phu a její nádherná klisna Mirola. Pěkná shoda jmen že?“ to bylo jediné co Arion vnímal, jinak vše ostatní pro něj přestalo existovat. S jakou ladností se Mirila na Mirolu vyhoupla, to mu úplně vyrazilo dech. Její zrak padl na Ariona. Mirila se na něj usmála a dokonce mu i zamávala! Arionovi se podlomila kolena.Tohle nečekal…

Nikdy se mu nic takového nestalo! Jen když měl strach, ale to byl ještě malý, teď už se ničeho nebál, tak proč měl ten divný pocit? Bál se. Po dlouhé době se bál, bál se toho neznámého, toho co neznal….a nikdy nepoznal.

Závod byl odstartován. Amaloni se vznesli do vzduchu. V čele bohužel nebyla Mirola, ale jakýsi tmavě hnědý hřebec. Mirola byla však těsně za ním. I když byla obloha už téměř černá, Mirola na něm šla vidět až moc dobře. Arion z ní nemohl zpustit oči, protože věděl, že na jejím hřbetě sedí nejkrásnější dívka, jakou kdy viděl…

Trasa vedla podél vesnice. Uběhlo sotva pár minut, které se Arionovi zdály nekonečné a první Amalon. Byl to onen hnědák, který byl první hned po startu. A hned za ním Mirola s Mirilou! Opět se mu rozbušilo srdce.

Nic nevnímal, než náčelník vyhlašoval druhé místo. „A druhé místo má Mirila a její Mirola! Potlesk!“ křičel nadšeně .

Mirila dostala věnec z květin a Mirola dostala pytel Amaloních křupek. Absolutní vítěz získal dva pytle, ale to bylo vedlejší.I tak měla Mirila hroznou radost. „Je to můj první závod, to je opravdu úspěch!“ rozplývala se a Arion tak měl možnost, poslechnout si její hlas….

Obecenstvo se pomalu začalo rozcházet každý za další zábavou, když tu Mirila, která odvedla svou Mirolu do stáje zamířila přímo k němu. Arionovi vyschlo v krku.Nevěděl, co má dělat nebo co má říct…Plouta měl pravdu, on neuměl komunikovat, ale komunikovat s druhým pohlavím!

Polkl ještě jednou.

„Ahoj, určitě jsi mi fandil, že?“ zeptala se s úsměvem, když přišla blíže k němu.

„Jo, fandil. Tohle byl doopravdy tvůj první závod?“ zeptal se na první otázku, která ho napadla.

„Byl, ani jsem nečekala takový úspěch. Mám hroznou radost.“

„Seš docela dobrá, na příštím závodě bys mohla vyhrát první místo.“ Řekl a taky se usmál.

„Mimochodem, jmenuju se Arion.“ Řekl protože mu nastalé ticho nedělalo dobře.

„Mirila. Ty bydlíš tady ve vesnici?“ ptala se se zájmem Mirila.

„Jo, tady jsem se narodil. Žiju tu se svou tetou a sestrou.“ Řekl smutně.

„Aha.“ Řekla chápavě.

„Kde je vlastně vesnice Toša-Phu?“

„Celkem daleko, tak dva týdny cesty. Je to jedna z nejvzdálenějších vesnic od královské vesnice. Je to celkem škoda, takhle se moc nedostanu mezi lidi, a naše vesnice je hrozně malá a každého tam znám. Já se zkrátka potřebuju seznamovat.“

 V tom vyskočilo ze křoví cosi obrovského a povalilo to Mirilu na zem. Zapištěla ,ale Arion se smál.

 „Neboj, tohle je Plouta.“ Řekl a usmál se na svého odvěkého přítele. Už se na něj ani trochu nezlobil.

„Jejda ,promiňtě, Arione, je taková tma, že jsem si myslel, že jsi to ty a ona to mezitím byla…“

„Mirila.“ dořekla za něj Mirila a teď už se taky usmívala.

„O Ploutovi jsem slyšela nějaké zvěsti, mnozí ho popisují jako hnusnou obludu, která umí mluvit, ale ty se mi jako obluda nezdáš. Právě naopak, jsi roztomilý.“ Řekla Mirila a podrbala Ploutu za uchem. Tam to měl nejradši.

„No, já vás nebudu rušit a navíc si potřebuju zalovit….“ Řekl Plouta, spiklenecky mrkl na Ariona a zmizel v nejbližším křoví.

„Ty se máš. Mám moc ráda zvířata, ale dlouho jsem žádné nemohla mít, až teď, ke čtrnáctým narozeninám jsem dostala Mirolu a hned jsem ji začala trénovat. A vidíš, už teď je docela dobrá. Chci to dotáhnout daleko. Být tak nejlepší z celého kmene….“ Zasnila se.

„Brzy bude ohňostroj, nechceš se jít dívat?“ přerušil její snění Arion.

„Jasně, to bude bezva, na to jsem se nejvíc těšila!“ řekla a následovala Ariona do středu dění.

„Chceš něco k pití?“ zeptala se Mirila. Arion, který původně nechtěl nic pít však neodmítl.

Měl v sobě už dvě sklenky. Mirila na tom byla podobně, ale byla o skleničku napřed. Vypadalo to, že je na pití zvyklá. Házela do sebe jednu sklenku za druhou a stále na ní nešla vidět opilost.

 „Za jak dlouho začne ohňostroj?“ ptala se nadšeně.

„Asi za pár vteřin…“ řekl Arion a zadíval se na oblohu. Mirila se také zadívala na oblohu.

 Chvíli se nic nedělo, ale pak znenadání se na obloze rozzářila koule. Vybuchla a ozářila tak všechny přihlížející, kteří si museli zaclonit oči jak bylo světlo jasné. Když koule vybuchla, rozčlenila se na několik kruhů, které se postupně snášeli k zemi. Pak bylo mnoho podobných ohňostrojů, plno barev a tvarů. Všichni byli nadšeni.

„ Chceš jít na proslov náčelníka vesnice?“ zeptal se ospale Arion.

„Ani ne, to bývá nuda….“

„A kdy vlastně odjíždíš?“ zeptal se Arion, který si uvědomil, že Mirila tady s ním nebude celou věčnost.

„Vlastně….-odjíždím už zítra ráno.“ Řekla zklamaně. „Ale mám Mirolu, na ní jsem ve vaší vesnici tak za týden a někdy sem jezdím za svou babičkou, takže kdybych sem ještě někdy zajela, určitě bych ti dala vědět…..tak….tak ahoj!“ řekla rychle ho políbila a zmizela ve ztemnělé uličce.

Arion tam ještě dlouho stál a hypnotizoval místo, kde před pár minutami zmizela.

„Arione, běž si lehnout, neseď tady..“ přepadla ho teta, když seděl na schodek před jejich domkem.

„Ne teto, půjdu si lehnout za chvíli, já se koukám na hvězdy, dneska jsou obzvlášť hezké…“