„Že bys vstal a šel ty hořící kousky uhasit, ne!“ rozkřikla se Mirka na Romana, který poněkud zmateně hleděl na velké množství hořících kousků papírů poletujících vzduchem. Její hlas ho zvedl ze židle a za chvíli běhal nejen on po zahradě od místa k místu.
„Podívej se! Máme těma černejma papírkama zapadaný buřty!“ ozvala se po chvíli.
„Ty to přežijou,“ mínil on.
„To je teda zase táborák. Ještě štěstí, že tu vedle nás nejsou sousedi!“ vyhrkla babička.
„No co? Až tak hrozný to nebylo. Nic jsme nepodpálili a podívej se,  voheň se už rozhořívá,“ řekl děda.
„To teda brzo! A to jsme nejdříve museli vykouřit celý vokolí a pak ho ještě pokrejt takovým množstvím černých papírků?“ zeptala se babička.
Děda, raději neodpověděl a napíchl si buřt na špičku železného opékače. Ostatní ho následovali a brzo se ozývalo praskání ohně.
„Tak tohle mi připomíná studentský časy, kdy jsme v létě tábořili v přírodě,“ mínil Roman.
„To tam teda muselo vypadat,“ řekla Mirka.
„Náhodou jsme se chovali velmi ukázněně.“
„Jen do vypití prvního piva, že.“
Roman chtěl něco namítnout, ale předběhl ho jejich syn Vítek, který řekl: „Já tam přiložím!“ A hned hodil do ohně několik větších polínek, ale to tak nešťastně, že srazil Romanovi buřta do ohně.
„Ježíšmarja!!! Co děláš!“ vykřikl Roman a prudce vstal.
„Je šikovnej po tobě. Já ti říkala, abys ho nenapichoval až úplně nakonec!“ řekla Mirka.
„Do prkýnka! Byl skoro už vopečenej!“ rozkřikl se.
„Nehulákej! Máme jich ještě dost.“
Roman si prudce sedl zpátky na židli a opřel se o opěradlo, což mělo za následek, že se židle na nerovném terénu převrátila dozadu. Když padal, rozmáchl se rukama a pravou rukou zavadil o lahve na stole. Ty se vzápětí ocitly v trávě a jedna mu spadla přímo na hlavu, přičemž se její obsah vylil.
„To bych do toho kopnul!“ rozkřikl se. Ve stejný okamžik se zakuckala babička, které zaskočilo. Děda na ní  chvíli nevěřícně hleděl, ale pak vstal a začal jí bušit do zad. Židle, která byla plátěná,  náhle nevydržela její tíhu a poté se ozvalo rupnutí,  po kterém babička seděla zaražená až skoro na zemi.
„Co děláš!?“ vyhrkl překvapeně děda.
„Co bych dělala? Pomoz mi ven!“ odpověděla mu a on ji počal tahat nahoru, ale vůbec mu to nešlo. To už k nim přiběhla Mirka a uchopila rukama židli zezadu,  zatímco Roman klel vsedě na zemi. Když se konečně podařilo babičku vytáhnout ven, tak děda zavrávoral a sedl si nechtěně na okraj ohniště. Hned na to vyjekl a byl na nohách. Od zadní části kalhot se mu kouřilo a objevilo se i několik malých plamínku. Záhy se rozeběhl přes zahradu a posadil se do malého sudu,  ve kterém byla voda. Zůstal však v něm zaražený sedět a nebyl schopný vylézt. A za okamžik dědu všichni sborově tahali ven.
„Jéé,  podívejte! Támhle hoří strom!“ ozval se pojednou Vítek a ukázal na konec zahrady, kde od spodu hořela borovička.
„To se ti teda ten táborák vopravdu poved!“ vykřikla Mirka.
A tak všichni  popadli kbelíky a nastalo hromadné běhání mezi stromem a sudy.

KONEC