kdysi..

         sedával v parku a díval se na trávu      /jak roste/

         utěšoval ptáčata neschopná vyloudit další oktávu  /ač je to tak prosté/

         pak si zašel do kina na film kde se všichni dožili konce.

         -zrána vyslovil přání aby mu do klína položili květy zvonce-

         hrával za zdí na saxofon a roztančil mi skleničky   /na polici/

         vždy přišel a zaklepal, když třásly se mi zorničky   /to při opici/

         uprostřed městského ruchu jezdíval na žluté koloběžce.

          -náhle chtěl povolit kravatu,že  prý dýchá se mu příliš těžce-

         koupil si několik krásných nachových košil  /asi k svátku/

         a ty pak pořád nosil, stále hladíc jemnou látku

         ranní čaj nechával vystydnout a pil ho až k obědu

          -přál si abychom gramofon nechali postarším sousedům-

         každé pondělí si chodil na Staré město pro tabák do dýmky

         pak bafával na pavlačích a vanilkovou vůni pohoršoval maminky    /sušící prádlo/

         malinkaté přesýpací hodiny pověsil si na klepadlo

         -toho dne se -myslím- rozbily, slyšel jsem jak něco spadlo-

        měl spoustu přátel, kteří najednou přišli a nanosili dovnitř písek z oněch hodin

        stáli nad ním a mlčeli, on se ušklíbal a říkal „Pak vás doprovodím.“

        pak mluvili španělsky o tom jak krásně využil těch dvacet let

        on děkoval, smál se a pak nastoupil do vlaku, který nikdy nejezdí zpět.

         Všechna vítězství a prohry spí spolu v jednom mraku

           A svatební-pohřební klavírista v dlouhém fraku   zase žádá  o víno

              Nemějme strach že nás k sobě nepřivinou andělé

                  Že z nás nestrhnou látku ,že mlhy nebudou jako postele

                       Že se nebudeme v objetí křídel

                          Zpoceně vzpínat

                            Možná že kdyby lidé věděli kdy zemřou již od začátku

                                Žili by jinak