Na střeše kadibudky slyším běhat plchy,

a tak na ně pomstichtivě zkouším pouštět duchy.

Mají teď zrovna duchovní cvičení.

Duchovní cvičení, to není mučení,

řekla bych možná spíš psychické umění.

Sedět a čuchat smradlavé puchy

a přitom se nepohnout!!!! Uchy! Uchy!

Plch bojí se přímého zásahu.

Nejhorší bylo by duchnout mu na hlavu.

To by mu zpusobilo prazvlaštní otravu.

Přeházely by se mu myšlenky,

začal by nosit halenky.

Kdyby jenom halenky,

dokonce podprsenky!

Aby fešný stal se více,

začne nosit nohavice,

a pak v barvě podprsenky,

obleče si podkolenky!

Říkáte si, no a co?

Vždyť plch může ledaco.

Chodíme též oblečení

a katastrofa to není.

Jenže... vy neznáte plší reakci na tento podnět:

Když se ten plch obleče,

manželka mu uteče,

děti se mu zfetují,

bude rozpad rodinný.

Žena křičí, děti kvičí,

jektaj zuby, ta, ta, ta,

táta je transvestita.

A co teprv já!

Pouštět duchy to se bere,

ale s trans-plchy pošle mě společnost do pr..le.

Nebo taky do Bohnic,

jen já budu křičet: „není mi nic, nic, nic!“

Pouštím duchy v šeru budky,

a přemýšlím, jak se přeorientovat na krtky.

To bych asi musel prdět do hlíny

a na to jsem snad ještě dost mladý (a líný).

Proprdět se z blázincové kadibudky

a přiotrávit přitom všechny krtky...hmm.

Jó, to bych byl machr největší.

Hrachu k jídlu a svaly rekta bych měl ze všech největší.

Ale při mém věku a mé píli, a mém štěstí,

přežiju to, to si věštím.